Dary přes plot: Když sousedství rozvrací manželství

„Zase ti něco přinesl? To už je potřetí tento týden, Jano!“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u dřezu, v ruce svírala pugét žlutých tulipánů, které mi právě před chvílí podal soused Petr přes plot. Jeho úsměv byl vždycky trochu příliš vřelý, ale nikdy jsem v tom neviděla nic špatného. Jenže Tomáš ano.

„To jsou jen květiny, Tomáši. Petr je nosí všem sousedkám,“ snažila jsem se zlehčit situaci, i když jsem věděla, že lžu. Věděla jsem, že Zuzaně z vedlejšího bytu nikdy nic nepřinesl. Ani paní Novákové z přízemí. Jen mně.

Tomáš se na mě podíval pohledem, který jsem u něj neznala. „A čokolády? Taky nosí všem? Nebo jen tobě?“

Mlčela jsem. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě ta situace tíží. Nechtěla jsem Petra urazit, byl vždycky milý a ochotný pomoci s těžkým nákupem nebo opravit kapající kohoutek. Ale Tomášova žárlivost začala ničit naše večery. Už jsme spolu nemluvili o ničem jiném.

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. V hlavě mi běžely Tomášovy výčitky a Petrův úsměv. Proč to dělá? Co tím sleduje? A proč já nedokážu říct jasné ne?

Druhý den ráno jsem potkala Petra na chodbě. „Dobré ráno, Janičko! Jak se ti líbily ty tulipány?“ zeptal se s tím svým typickým úsměvem.

„Byly krásné, děkuju… Ale víš, Tomáš z toho není moc nadšený,“ řekla jsem opatrně.

Petr se zarazil. „To mě mrzí, nechtěl jsem způsobit problémy. Jen… jsi vždycky tak milá. V dnešní době je to vzácné.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Možná by bylo lepší… kdybys už nic nenosil. Aspoň nějakou dobu.“

Petr přikývl, ale v jeho očích jsem zahlédla zklamání. „Jasně, rozumím.“

Když jsem to večer řekla Tomášovi, místo úlevy přišla další hádka. „Proč jsi mu to neřekla dřív? Baví tě to snad?“ Jeho slova bolela víc než cokoliv předtím.

„Ne! Jen jsem nechtěla být nezdvořilá! Vždyť je to jen soused!“ bránila jsem se.

Tomáš mlčel a odešel do ložnice. Zůstala jsem sama v kuchyni, mezi prázdnými obaly od čokolád a uvadlými květinami.

Dny plynuly a napětí mezi mnou a Tomášem houstlo. Petr už nic nenosil, ale jeho pohledy na chodbě byly stále smutnější. Začala jsem si všímat, že i ostatní sousedé něco tuší – paní Nováková se na mě dívala s lítostí, Zuzana se mi vyhýbala.

Jednoho večera přišla zpráva od Petra: „Promiň mi to všechno. Nechtěl jsem ti ublížit.“

Seděla jsem dlouho nad mobilem a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Byla to moje vina? Měla jsem být ráznější? Nebo je chyba v Tomášovi, že mi nevěří?

Začala jsem si všímat i jiných věcí – Tomáš byl poslední dobou podrážděný nejen kvůli Petrovi. V práci mu dali nového šéfa, který ho neustále kritizoval. Doma se cítil odstrčený, protože já byla pořád zaneprázdněná dětmi a domácností.

Jednou večer jsme seděli u stolu a mlčky jedli večeři. Najednou Tomáš položil vidličku a řekl: „Jano, já už takhle nemůžu dál.“

Zamrazilo mě. „Co tím myslíš?“

„Mám pocit, že ti na mně už nezáleží. Že jsi radši s někým jiným…“

„To není pravda! Nikdy bych tě nepodvedla!“ vyhrkla jsem.

Tomáš se na mě podíval unavenýma očima. „Ale já tomu už nevěřím.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o Petra a jeho dary. Že naše manželství je v krizi už dlouho a já si toho nevšimla.

Rozhodla jsem se jednat. Druhý den jsem zašla za Tomášem do práce s obědem v krabičce – jako kdysi, když jsme spolu začínali chodit. Seděli jsme spolu na lavičce před jeho kanceláří a já mu řekla všechno – o svých pocitech, o strachu z osamění i o tom, jak moc ho miluju.

Tomáš mlčel, ale pak mě vzal za ruku. „Já tě taky miluju. Jen mám někdy pocit, že už pro tebe nejsem dost dobrý.“

Objali jsme se a já věděla, že máme ještě šanci.

Doma jsem pak napsala Petrovi zprávu: „Děkuju za všechno, ale musím myslet na svou rodinu.“

Od té doby už žádné květiny ani čokolády nepřišly. S Tomášem jsme začali chodit na procházky a povídat si o všem možném – nejen o dětech nebo práci.

Někdy si říkám – stačilo málo a všechno mohlo být jinak. Jak byste se zachovali vy? Je správné být vždycky zdvořilý, i když to může ohrozit vztah? Nebo je lepší říct hned jasné ne?