„Bojuje se Svým Synem, Zvažuje, že Ho Pošle k Otci. ‚Pokud Odmítneš, Je to na Tobě,‘ Říká Její Matka“

Jana seděla u kuchyňského stolu, hlavu v dlaních, zírala na hromadu účtů, která se zdála každý den růst. Její 10letý syn, Tomáš, byl ve svém pokoji, pravděpodobně hrál videohry nebo dělal cokoliv jiného než domácí úkoly. Svobodná matka se snažila udržet vše pohromadě od svého rozvodu před dvěma lety.

Její matka, Alena, měla od začátku jasný názor. „Jano, musíš nechat Tomáše žít s jeho otcem. Potřebuje silný mužský vzor,“ říkávala Alena během jejich týdenních telefonátů. Jana to vždycky přehlížela, odhodlaná dokázat, že zvládne vychovat syna sama.

Ale věci se zhoršovaly. Tomášovy známky klesaly a začal se ve škole chovat nevhodně. Ředitelka si Janu minulý týden pozvala na schůzku, aby probrali Tomášovo chování. „Je to chytrý kluk, ale zdá se být ztracený,“ řekla ředitelka jemně. „Možná potřebuje doma více struktury.“

Jana věděla, co to znamená. Všichni si mysleli, že by Tomášovi bylo lépe s jeho otcem, Petrem. Petr byl úspěšný právník s velkým domem a novou manželkou, která vypadala, že má vše pod kontrolou. Tomáš miloval víkendy tam a Jana nemohla popřít, že se zdál šťastnější a disciplinovanější, když se vracel.

Ale myšlenka vzdát se svého syna, i když jen částečně, byla nesnesitelná. Byla tam pro každé odřené koleno, každou pohádku na dobrou noc, každou slzu a každý smích. Jak by ho mohla jen tak předat?

Jednoho večera, po dalším hádce s Tomášem o domácí úkoly, zavolala Jana své matce v slzách. „Mami, už nevím, co mám dělat,“ vzlykala.

Alenin hlas byl pevný, ale ne nelaskavý. „Jano, musíš myslet na to, co je nejlepší pro Tomáše. Pokud odmítneš nechat ho žít s Petrem, musíš přijmout důsledky. Nemůžeš stále obviňovat sebe nebo ostatní za tento nepořádek.“

Jana zavěsila telefon a cítila se více rozpolcená než kdy jindy. Věděla, že její matka má pravdu, ale myšlenka přiznat porážku byla příliš těžká na snesení.

Druhý den se setkala s Petrem v místní kavárně. Vypadal znepokojeně, když vysvětlovala situaci. „Už nevím, co mám dělat,“ přiznala.

Petr si povzdechl a vzal ji za ruku. „Jano, chci pro Tomáše to nejlepší také. Možná bychom mohli zkusit nechat ho u mě během týdne a u tebe o víkendech. Nemusí to být trvalé.“

Jana přikývla, slzy jí stékaly po tváři. Věděla, že je to správné rozhodnutí, ale cítila se jako selhání.

Přechod byl těžký pro oba. Tomáš plakal první noci u otce a Jana cítila prázdnotu, kterou nemohla zaplnit. Vrhla se do práce a snažila se být zaneprázdněná, ale nic nepomáhalo.

Uběhly měsíce a zatímco Tomáš v novém prostředí prospíval, Jana se cítila více izolovaná než kdy jindy. Chyběly jí maličkosti—jak ji objímal na dobrou noc, jejich vtipy pro zasvěcené i jejich hádky.

Jednoho večera po obzvlášť osamělém večeru zavolala Jana znovu své matce. „Mami, mám pocit, že jsem ho ztratila,“ zašeptala.

Alenin hlas byl tentokrát jemný. „Neztratila jsi ho, Jano. Děláš to nejlepší pro něj. A o tom je být dobrou matkou.“

Jana zavěsila telefon a zírala na prázdný dům kolem sebe. Věděla, že její matka má pravdu, ale to nezmírnilo osamělost.