„Život na instantních nudlích a konzervované polévce, abych si znovu získala svůj prostor“

Růžena byla vždycky ten typ člověka, který dával přednost ostatním před sebou. Celý život tvrdě pracovala, vychovávala své děti a pomáhala každému, kdo potřeboval pomocnou ruku. Ale teď, ve svých 65 letech, byla připravena si užít důchod. Měla sny o cestování, zahradničení a konečně o klidu a tichu. Její plány však rychle zhatili její příživní příbuzní.

Všechno to začalo, když její synovec, Pavel, přišel o práci. Neměl kam jít, a tak mu Růžena, jako laskavá žena, nabídla místo k pobytu. „Jen dokud se zase nepostavíš na nohy,“ řekla. Ale týdny se změnily v měsíce a Pavel nejevil žádné známky odchodu. Trávil dny na gauči, hrál videohry a jedl Růženu doslova z domu.

Pak se objevil Pavlův kamarád Michal. Také měl těžké časy a potřeboval místo k pobytu. Růžena, neschopná říct ne, ho také nechala nastěhovat. Než se nadála, její malý dům byl přeplněný dvěma dospělými muži, kteří nepřispívali ničím jiným než nepořádkem a hlukem.

Růženina trpělivost se tenčila. Celý život tvrdě pracovala a zasloužila si užít si důchod. Rozhodla se, že je čas jednat. Vzala si volno ze své částečné práce a využila čas k vymyšlení plánu.

Nejprve odřízla všechny luxusy. Žádná kabelová televize, žádný internet a žádné drahé potraviny. Začala žít na instantních nudlích a konzervované polévce, doufajíc, že nedostatek pohodlí přiměje Pavla a Michala k odchodu. Ale neodešli. Stěžovali si, ale zůstali.

Poté se Růžena pokusila s nimi promluvit. Vysvětlila, že si nemůže dovolit je podporovat a že si musí najít práci a odstěhovat se. Pavel a Michal slíbili, že to udělají, ale týdny ubíhaly a nic se nezměnilo. Růžena byla na pokraji sil.

Jednoho dne se Růžena rozhodla pro drastická opatření. Zabalila všechny Pavlovy a Michalovy věci a položila je na verandu. Změnila zámky a nechala na dveřích vzkaz: „Je čas, abyste se postavili na vlastní nohy. Nemohu vás už podporovat. Hodně štěstí.“

Růžena pocítila záchvěv viny, když je sledovala, jak čtou vzkaz a sbírají své věci. Ale věděla, že to bylo správné rozhodnutí. Musela si znovu získat svůj prostor a svůj život.

Na nějakou dobu byl klid. Růžena si užívala ticho a svobodu dělat, co se jí zlíbí. Ale pocit viny nikdy úplně nezmizel. Obávala se o Pavla a Michala, přemýšlela, jestli si našli práci a místo k životu. Chyběla jí společnost, i když to byla zátěž.

Uběhly měsíce a Růženino zdraví se začalo zhoršovat. Stres z celé situace si vybral svou daň a cítila se osamělá a depresivní. Doufala, že znovuzískání svého prostoru jí přinese štěstí, ale místo toho se cítila prázdná.

Jednoho dne dostala Růžena dopis. Byl od Pavla. Našel si práci a dařilo se mu dobře. Děkoval jí, že ho přiměla postavit se na vlastní nohy, a omlouval se za to, že zneužil její laskavosti. Růžena pocítila malou úlevu, ale bylo to hořkosladké. Ztratila tolik času a energie řešením této situace a teď, ve svých podzimních letech, musela čelit následkům sama.

Příběh Růženy je varováním o důležitosti stanovení hranic a péče o sebe. Dala tolik ostatním, že jí nezbylo nic pro sebe. A nakonec za to zaplatila cenu.

• Důchod

• Příživníci

• Hranice

• Rodinný konflikt

• Osobní prostor

• Stres

• Osamělost

• Osobní příběhy

• Rodinná dynamika

• Život v důchodu

• Duševní zdraví

• Životní lekce