Poslední slova bratra: Loučení u řeky Sázavy
„Kláro, neboj, fakt ti zavolám, až dorazím domů! Slibuju!“ Marek se na mě usmál tím svým typickým klukovským úsměvem, který vždycky znamenal, že má něco za lubem. Stála jsem na břehu řeky Sázavy, v ruce jeho starou mikinu, kterou si zapomněl vzít. „Marečku, hlavně buď opatrný! A nechoďte daleko od břehu!“ volala jsem za ním, ale on už byl po kolena ve vodě a s kamarády se smál tak nahlas, že mě sotva slyšel.
Byl to první opravdu teplý den toho léta a celá vesnice ožila. Děti se koupaly v řece, dospělí seděli u piva na zahrádkách a já měla pocit, že svět je konečně zase v pořádku. Jenže ten pocit netrval dlouho. Marek byl o tři roky mladší než já – bylo mu teprve čtrnáct. Vždycky byl trochu divočejší, ale nikdy by mě nenapadlo, že by se mu mohlo něco stát. Vždyť jsme tu řeku znali jako vlastní boty.
Seděla jsem na dece a pozorovala je. Najednou jsem zaslechla křik. Nejdřív jsem si myslela, že si jen hrají, ale pak jsem uviděla, jak jeden z kluků máchá rukama a volá o pomoc. V tu chvíli mi srdce vynechalo úder. „Kláro! Marek je pod vodou! Pomoz!“ křičel jeho nejlepší kamarád Tomáš. Rozběhla jsem se k vodě tak rychle, jak jen to šlo. Voda byla ledová a proud silnější, než jsem čekala. Snažila jsem se ho najít, volala jsem jeho jméno z plných plic, ale nikde nic. Jen ticho a šumění řeky.
Lidé z vesnice přiběhli na pomoc. Někdo volal hasiče, jiný skočil do vody za mnou. Čas se najednou zastavil. Každá vteřina byla jako věčnost. Po nekonečných minutách našli Marka o pár desítek metrů dál. Ležel nehybně na břehu a já věděla, že už nic nebude jako dřív.
Dny po jeho smrti byly jako v mlze. Máma neustále plakala a táta mlčel – jeho ticho bylo horší než jakýkoli křik. Všichni ve vesnici nás litovali, nosili nám koláče a říkali: „To je strašná tragédie.“ Ale nikdo nemohl pochopit tu prázdnotu, která zůstala v našem domě.
Nejhorší byly noci. Ležela jsem v posteli a přehrávala si poslední chvíle znovu a znovu. Co kdybych ho ten den nenechala jít? Co kdybych byla přísnější? Co kdybych ho držela za ruku? V hlavě mi pořád zněl jeho hlas: „Slibuju!“ Ten slib už nikdy nesplní.
Jednou večer přišla máma do mého pokoje. Sedla si ke mně na postel a poprvé od pohřbu promluvila: „Klárko, není to tvoje vina.“ Ale já jí nevěřila. Všichni říkali, že to byla nehoda, ale já věděla, že jsem měla udělat víc.
Táta začal chodit na dlouhé procházky do lesa a domů se vracel až za tmy. Máma se uzavřela do sebe a já se snažila být silná pro oba. Ale někdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál. Jednou jsem našla Markovu mikinu pod postelí – tu samou, kterou si ten den zapomněl vzít. Přitiskla jsem ji k sobě a rozbrečela se tak, jak už dlouho ne.
Vesnice se pomalu vracela do normálu, ale náš dům zůstal tichý a prázdný. Lidé se nám vyhýbali pohledem – možná nevěděli, co říct, možná jim naše bolest připomínala jejich vlastní strachy. Jediný, kdo za mnou chodil pravidelně, byl Tomáš. Sedávali jsme spolu na lavičce před domem a mlčeli. Jednou mi řekl: „Víš, Marek tě měl fakt rád. Pořád o tobě mluvil.“
Začala jsem psát dopisy Markovi – nikdy je nepošlu, ale pomáhá mi to přežít další den. Píšu mu o tom, co se děje ve škole, o tom, jak máma zase začala péct jeho oblíbené buchty i o tom, jak moc mi chybí jeho smích.
Jednoho dne jsem šla k řece sama. Sedla jsem si na stejný kámen jako tehdy a dívala se na proudící vodu. Zavřela jsem oči a představila si Marka vedle sebe. „Promiň,“ zašeptala jsem do ticha. „Měla jsem tě víc chránit.“
Od té doby chodím k řece často. Někdy tam potkám jiné děti – smějí se stejně jako Marek tehdy. Chci je varovat, ale vím, že bych jim tím vzala kus jejich bezstarostnosti.
Život jde dál, i když někdy bolí dýchat. Naučila jsem se žít s prázdnotou i s vinou. Ale pořád čekám na ten telefonát, který už nikdy nepřijde.
Někdy přemýšlím: Jak dlouho trvá, než bolest otupí? A kdy člověk přestane čekat na hlas toho, koho už nikdy neuslyší?