Ve věku 82 let je babička stále plná života, ale bojuje s pamětí. Když odkázala svůj milovaný dům Markovi, čelí nečekané výzvě, jak zvládnout péči o ni uprostřed vlastních životních nároků.
Jan stál na verandě, neschopen uklidnit své třesoucí se ruce. Právě měl velmi nepříjemný rozhovor se svou dcerou, Lenkou. Trvala na tom, že její otec musí jít do domova důchodců, protože prostě není dostatek místa pro všechny. Dům nebyl příliš velký. Byly tam jen dvě malé ložnice. Jan bydlel v jedné a Lenka se svou rodinou obývala druhou.
„Můj drahý synu, pokud si někdy všimneš, že stárnu, prosím, buď trpělivý a snaž se pochopit, čím si procházím.“ Matka píše dojemný dopis svému synovi, Lukášovi, o realitách stárnutí, plný lásky, naděje a špetky smutku. Tento příběh zachycuje podstatu vztahu zkoušeného časem a nevyhnutelnými změnami, které přináší.
