Jmenuji se Ivan a celý život jsem se snažil být dobrým otcem. Můj syn Lukáš se mi však postupně vzdaloval, až mezi námi zůstalo jen ticho a nevyřčená bolest. Teď, když už ho nemohu obejmout, přemýšlím, zda je možné najít odpuštění a pochopení tam, kde zůstaly jen trosky vztahu.
Jedné noci jsem se probudila a zjistila, že moje dcera Anička nedýchá. Ten okamžik otevřel staré rány v naší rodině a donutil mě přehodnotit nejen svůj vztah s manželem Petrem, ale i s matkou a sestrou. Toto je příběh o ztrátě, naději a odvaze čelit vlastním strachům.
Jmenuji se Eva a během jediného roku jsem přišla o oba své syny, když byli v péči mé matky. Teď stojím před soudem, kde je moje vlastní máma obviněná z nedbalosti, a já nevím, jestli mám cítit vinu, vztek nebo jen prázdnotu. Příběh o rodinné tragédii, vině a otázkách, na které možná nikdy nenajdu odpověď.
Jmenuji se Jana Novotná a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset své dvouleté dceři zpívat ukolébavku na rozloučenou. V nemocnici Motol jsme s manželem stáli před rozhodnutím, které nám navždy změnilo život – darovat Aniččiny orgány, aby mohla žít jiná česká děti. Tato zkušenost nás roztrhala i spojila zároveň a já se ptám: Jak se dá žít dál, když vaše slunce zhasne?
Jmenuji se Ivana a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem musela pustit ruku své dvouleté dcery Aničky. V nemocničním pokoji, obklopená sestrami, které tiše zpívaly ‚Prší, prší‘, jsem čelila nejtěžšímu rozhodnutí svého života – darovat Aniččiny orgány jiným dětem. Tento příběh je o bolesti, lásce a odvaze, o které jsem netušila, že ji v sobě mám.
Jmenuji se Petr Novotný a jednoho deštivého večera jsem přišel o svou desetiletou dceru Aničku, když ji srazilo auto na přechodu v našem malém městě. Viník, mladý kluk z vedlejší vesnice, byl zničený stejně jako já – a já stál před rozhodnutím, jestli ho nenávidět, nebo mu odpustit. Můj příběh je o bolesti, vině, rodinných konfliktech a hledání síly v odpuštění.
Jsem matka dvou synů, Honzy a Filípka. Jednoho obyčejného odpoledne jsem je poslala do obchodu, ale domů se vrátil jen Honza. Tato událost mi navždy změnila život a donutila mě přemýšlet o vině, odpovědnosti a křehkosti každodenního štěstí.
Ztráta dítěte je bolest, kterou by žádný rodič neměl zažít. Tato devastující realita postihla rodinu, když se snažila uniknout před katastrofální povodní. Jejich statečný syn tragicky přišel o život, což přimělo komunitu spojit se ve sdíleném smutku a podpoře.
Náš první syn se narodil téměř před pěti lety a s nadšením jsme očekávali příchod druhého dítěte. Nikdy jsme si nepředstavovali, že se naše radost promění v zármutek, když opustíme nemocnici s prázdnýma rukama.
