V nemocničním pokoji jsem musela říct sbohem své dvouleté dcerce Klárce. V nejbolestnějším okamžiku života jsem se rozhodla darovat její orgány, aby jiné děti mohly žít. Je to příběh o ztrátě, ale i o odvaze a naději, která nás držela nad vodou.
Jednoho rána mi lékař oznámil, že mé nenarozené dítě zemřelo. Přesto jsem cítila, že něco není v pořádku, a rozhodla jsem se bojovat proti všem – rodině, lékařům i vlastnímu strachu. Můj příběh je o mateřském instinktu, který mě dovedl až na hranici zoufalství i naděje.
Jmenuji se David a nikdy nezapomenu na den, kdy se naše rodina rozpadla. To ráno se smích mé dcery Kláry změnil v ticho, které už nikdy nic nenahradí. Toto je příběh o tragédii, vině a otázkách, na které nikdy nenajdu odpověď.
Jmenuji se David a před rokem jsem přišel o svou dceru Kláru při tragické autonehodě. Prošel jsem peklem zloby, viny a bezmoci, až jsem stanul tváří v tvář muži, který ji připravil o život. Tohle je můj zápas s odpuštěním a hledáním smyslu v troskách vlastního světa.
Tohle je příběh o nejbolestivějším dni mého života – dni, kdy jsem musela nechat odejít svou dvouletou dcerku Zuzanku. V nemocničním pokoji, obklopená sestřičkami zpívajícími ukolébavku, jsem se rozhodla darovat její orgány, aby jiné děti mohly žít. Tento příběh není jen o ztrátě, ale i o odvaze, naději a otázkách, na které žádná matka nechce znát odpověď.
Jmenuji se Ivan a celý život jsem se snažil být dobrým otcem. Můj syn Lukáš se mi však postupně vzdaloval, až mezi námi zůstalo jen ticho a nevyřčená bolest. Teď, když už ho nemohu obejmout, přemýšlím, zda je možné najít odpuštění a pochopení tam, kde zůstaly jen trosky vztahu.
Jedné noci jsem se probudila a zjistila, že moje dcera Anička nedýchá. Ten okamžik otevřel staré rány v naší rodině a donutil mě přehodnotit nejen svůj vztah s manželem Petrem, ale i s matkou a sestrou. Toto je příběh o ztrátě, naději a odvaze čelit vlastním strachům.
Jmenuji se Eva a během jediného roku jsem přišla o oba své syny, když byli v péči mé matky. Teď stojím před soudem, kde je moje vlastní máma obviněná z nedbalosti, a já nevím, jestli mám cítit vinu, vztek nebo jen prázdnotu. Příběh o rodinné tragédii, vině a otázkách, na které možná nikdy nenajdu odpověď.
Jmenuji se Jana Novotná a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset své dvouleté dceři zpívat ukolébavku na rozloučenou. V nemocnici Motol jsme s manželem stáli před rozhodnutím, které nám navždy změnilo život – darovat Aniččiny orgány, aby mohla žít jiná česká děti. Tato zkušenost nás roztrhala i spojila zároveň a já se ptám: Jak se dá žít dál, když vaše slunce zhasne?
Jmenuji se Ivana a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem musela pustit ruku své dvouleté dcery Aničky. V nemocničním pokoji, obklopená sestrami, které tiše zpívaly ‚Prší, prší‘, jsem čelila nejtěžšímu rozhodnutí svého života – darovat Aniččiny orgány jiným dětem. Tento příběh je o bolesti, lásce a odvaze, o které jsem netušila, že ji v sobě mám.
Jmenuji se Petr Novotný a jednoho deštivého večera jsem přišel o svou desetiletou dceru Aničku, když ji srazilo auto na přechodu v našem malém městě. Viník, mladý kluk z vedlejší vesnice, byl zničený stejně jako já – a já stál před rozhodnutím, jestli ho nenávidět, nebo mu odpustit. Můj příběh je o bolesti, vině, rodinných konfliktech a hledání síly v odpuštění.
Jsem matka dvou synů, Honzy a Filípka. Jednoho obyčejného odpoledne jsem je poslala do obchodu, ale domů se vrátil jen Honza. Tato událost mi navždy změnila život a donutila mě přemýšlet o vině, odpovědnosti a křehkosti každodenního štěstí.
