Mladá žena nevědomky navštívila kavárnu, kde pracoval její odcizený otec. Navzdory rostoucímu poutu mezi nimi zůstala pravda nevyřčená, což jejich příběh ponechalo neúplným a plným touhy.
– „Mami, tati, můžeme dnes jet k babičce a dědovi?“ zeptal se malý Tomášek nadšeně, zatímco jsme se chystali opustit dům. – „Už jsme je dlouho neviděli.“ – „Půjdeme místo toho do parku,“ odpověděl jsem pevně. – „Nevíme, jestli jsou doma. Děda může být v práci.“ Náš tříletý Tomášek miloval trávit čas se svým tátou.
– „Mami, tati, můžeme dnes jet k babičce Elišce a dědovi Jaroslavovi?“ zeptal se Vincent nadšeně těsně před odchodem. „Už jsme je dlouho neviděli.“
Ve věku 78 let jsem vždy byl hrdý na svou nezávislost a dobré zdraví. Nicméně jednoduchá pozvánka od dětí z okolí, Sebastiana a Harper, vedla k nečekané sérii událostí. Po nádherném odpoledni jsem se vrátil domů, jen abych byl přivítán překvapením, které navždy změnilo můj život. Tento příběh odhaluje neočekávané zvraty, které život může přinést, i když si myslíte, že už jste toho viděli hodně.
Jak stárneme, naše životy se stávají tapiserií vzpomínek, každá nitka je volba, kterou jsme učinili, nebo cesta, kterou jsme nevybrali. Tento příběh prozkoumává dojemné úvahy jednotlivců, kteří ve svých pozdních letech zápasí s uvědoměním, že jim unikly radosti z cestování a složitosti rodičovství. Skrze oči Jakuba, Ondřeje, Richarda, Evy, Sydney a Michaely se ponoříme do hořkosladké povahy ohlížení se za životem plným co kdyby.
