Jmenuji se Ivana a nikdy nezapomenu na den, kdy mi moje tchyně, paní Marie, řekla, že jí stačí jedno vnouče. Tato věta rozbila mé představy o rodinné soudržnosti a přinutila mě přehodnotit vlastní touhy i hranice. V tomto příběhu popisuji boj o pochopení, štěstí a své místo v rodině, kde očekávání často vítězí nad láskou.
Jsem Klára a celý můj život se točil kolem mé dcery Aničky. Myslela jsem, že jí dávám to nejlepší, ale dvě babičky ji svými hádkami a manipulacemi trhaly na kusy. Musela jsem najít sílu postavit se vlastní matce i tchyni, abych ochránila své dítě před jejich toxickou láskou.
Jsem Marie a celý život jsem se snažila být dobrou matkou i babičkou. Když mě snacha požádala, abych hlídala vnučku, odmítla jsem – bála jsem se, že když začne vydělávat víc než můj syn, naruší to jejich vztah. Teď ale nevím, jestli jsem svým rozhodnutím rodině spíš neublížila.
Sedím u kuchyňského stolu a v hlavě mi zní slova, která jsem právě řekla své snaše. Můj syn je bez práce, jejich rodina se potýká s nedostatkem peněz a já se cítím bezmocná, protože bydlí daleko. Přesto jsem odmítla hlídat vnouče, protože mám strach, že když snacha začne vydělávat víc než můj syn, všechno se změní.
Jana trvá na tom, že bych jim měla dát jeden ze svých domů, protože mi dali vnouče. Vlastním dva domy. V jednom z nich bydlím.
Linda, manželka mého syna, se zdála být slibnou mladou ženou, když se před pěti lety vzali. Byla ambiciózní a cílevědomá, ale nyní její kariéra způsobuje napětí v naší rodině.
Zoja trvá na tom, že jim dám jeden ze svých domů, protože mi dali vnouče. Ve skutečnosti vlastním dva domy. V jednom z nich bydlím.
Zuzana trvá na tom, že jim dám jeden ze svých domů, protože mi dali vnouče. Ve skutečnosti vlastním dva domy. V jednom z nich bydlím.
