Jsem 45letá svobodná matka vychovávající dvě děti. Moje dcera, nyní 22letá, byla vždy tvrdohlavá a náročná, ale zároveň je veselá a společenská mladá žena. Máme mezi sebou blízký vztah. Od malička byla Eliška nápadně krásná dívka, a
Bylo to neuvěřitelně těžké. Měla jsem sedmiletého syna a žádné prostředky na naši obživu. Naštěstí byl dům můj, zděděný po rodičích. Musela jsem vynaložit hodně úsilí, abych si ho udržela.
Odešel, aby našel, jak řekl, ženu, která ho lépe pochopí. Viděla jsem to jako zradu a řekla mu, aby zmizel z našich životů. Také mu nedovolím vidět děti.
Čekala mě tvrdá lekce… Když se ohlížím zpět na svou minulost, přemýšlím, zda jsem byla dobrá matka, nebo zda jsem udělala chyby, za které nyní draze platím. Celý svůj život jsem věnovala svým dětem. Vychovávala jsem je sama poté, co můj manžel zemřel, když bylo našemu synovi pouhé dva měsíce a my už vychovávali naši nejstarší dceru. Pracovala jsem neúnavně. Ale nikdy
Když bylo jejímu synovi Jakubovi 15 let, rozvedla se s manželem. Více než deset let žila bez muže, chodila na rande, ale vždy odmítala nabídky k sňatku.
Od toho dne se život rodiny změnil k nepoznání, nikdo si nedokázal představit tak významné rozšíření jejich kruhu. Rodina žila skromně v malém městě, snažila se vyjít s penězi.
„Říkají, že můj syn potřebuje silný mužský vzor. S otcem je dokonalý, ale nemohu se přimět k souhlasu,“ povzdechne si 34letá Jana. Žije sama se svým synem.
Malé dítě je vždy šťastné, když je jeho matka nablízku. Ale nemohla jsem své dceři vždy poskytnout to štěstí. Jak moje dcera rostla, stala se stále více rozhořčenou vůči světu. Všechno bylo špatně, všechno bylo zlé a všichni byli vinni za to, že její život nedopadl tak, jak si přála. Postupem času to začalo
Mám tři děti. Bohužel, můj manžel zemřel, když bylo našemu nejmladšímu dítěti pouhých šest měsíců. I když máme vlastní dům, žít z dávek je nemožné a nájem se musí platit. Můj bratr nás podporoval prvních šest měsíců, ale má svou vlastní rodinu, o kterou se musí starat. Musela jsem si najít práci. Nevydělávám moc a musím pracovat dlouhé hodiny.
Sářina sestra, Eva, zavolala na začátku října s prosbou, zda by ona a její dítě mohly na nějakou dobu zůstat v Sářině bytě. Evina syn potřeboval lékařské testy, které byly dostupné pouze ve specializovaných klinikách ve městě. Nebylo jasné, jak dlouho to potrvá, a Eva, pocházející z malého města, si nemohla dovolit pronajmout si byt. Obrátila se na svou sestru o pomoc.
Jsem obzvláště hrdá na to, že jsem ji vychovala sama. Její otec, můj manžel, nás opustil, když byla ještě miminko. Nebyla to nejjednodušší cesta.
Tato slova zanechávají stopu nejen v jejím životě, ale i v životech jejích dětí. Jaká je jejich vina? Myslí někdo na děti v takových situacích?
