Jmenuji se Anna a jednoho deštivého rána jsem utekla z domova jen s batohem, ve kterém jsem měla tři věci. Na pláži v Chorvatsku jsem se musela postavit rodinným tajemstvím, vlastní vině a otázce, jestli mám právo žít podle sebe. Je to příběh o odvaze, odpuštění a o tom, jak těžké je nastavit si hranice i vůči těm, které milujeme.
Od prvního dne manželství jsem předávala manželovi celou výplatu, protože jsem věřila, že je to projev lásky a důvěry. Postupně jsem ale zjistila, že ztrácím nejen peníze, ale i samu sebe, a že každý můj krok je pod jeho kontrolou. Toto je příběh mého boje s vlastní závislostí na druhém člověku, strachem a touhou po svobodě.
Jmenuji se Jana a už deset let žiji v manželství, kde můj muž ovládá každý korunu, kterou vydělám. Každý měsíc mu odevzdávám celou výplatu a on mi přiděluje peníze jen na základní potřeby, zatímco na své sny a přání nemám ani právo se zeptat. Cítím se jako cizinec ve vlastním životě, ale strach a stud mi brání cokoli změnit.
Jednoho deštivého večera mi zavolala máma a znovu mě požádala o peníze. Vždycky jsem měla pocit, že musím rodině pomáhat, ale tentokrát jsem cítila, že už to dál nejde. Můj příběh je o tom, jak jsem hledala hranici mezi tím, co dlužím své rodině, a tím, co dlužím sama sobě.
Od útlého věku měla Ema vše, co si mohla přát, což z ní dělalo předmět závisti jejích přátel. Jen její spolužačka, Sára, jednou řekla: „Nezávidím ti. S rodiči, jako máš ty, musí být život nesnesitelný! Kontrolují každý tvůj krok, rozhodují o všem za tebe a říkají ti, jak máš žít.“ Skutečně, Ema neměla snadný život. Neměla žádnou svobodu volby, ani v
