Jsem Marie, 65letá vdova, která celý život žije v malém bytě v pražských Vršovicích. Můj syn Petr mě prosí, abych mu přenechala svůj byt, aby jeho rodina měla víc prostoru, ale já se bojím ztratit jediné místo, kde se cítím v bezpečí. Příběh o rodinných konfliktech, pocitu viny a hledání vlastního místa na sklonku života.
Po odchodu do důchodu jsem ztratila smysl života a pocit potřebnosti. Vzpomínám na svou práci knihovnice, na lidi, kteří mě obklopovali, a na to, jak těžké bylo najít nový směr. Dnes už vím, že věk není překážkou, ale cesta k novému začátku.
Celý život jsem dřela, abych postavila domov pro svou rodinu. Když jsem dům přepsala na dceru, věřila jsem, že mi to jednou oplatí láskou a péčí. Teď stojím před dveřmi svého vlastního domu a slyším, jak mě vlastní dítě žádá, abych odešla – a já nevím, kde jsem udělala chybu.
Jmenuji se Marie a už téměř čtyřicet let žiju v jednom pražském bytě. Můj syn Petr mě teď přesvědčuje, abych byt prodala a přestěhovala se do menšího, prý praktičtějšího bytu nebo dokonce do domova pro seniory. Ale jak mám opustit místo, kde jsem vychovala děti, kde jsem milovala i trpěla, kde každý kout šeptá příběhy mého života?
Jmenuji se Milena a po smrti manžela jsem musela opustit svůj byt a přestěhovat se k synovi do jeho rodinného domu. Každý den bojuji o kousek důstojnosti a hledám své místo v domácnosti, kde jsem spíš hostem než členem rodiny. Můj příběh je o hranicích, úctě a strachu z toho, že mě jednou všichni zapomenou.
Jmenuji se Hana a po smrti manžela žiji sama v pražském paneláku. Moje děti mají vlastní životy a já se potýkám s pocitem osamění a zbytečnosti. Sdílím svůj příběh, abych našla radu, útěchu a možná i nové přátele.
Jmenuji se Jaroslav Novotný a celý život jsem učil češtinu na gymnáziu v malém městě. Po třiceti letech práce mě skupina žáků svým posměchem a krutostí dohnala k tomu, že jsem musel odejít. Tento příběh je o bolesti, zklamání, ale i o otázce, zda má starší generace v dnešní společnosti ještě své místo.
Jmenuji se Vladimír, je mi 72 let a poslední roky mě tíží samota v našem velkém rodinném domě. Rozhodl jsem se pozvat své děti a vnoučata, abychom znovu zažili společné chvíle, ale místo radosti přišly nečekané konflikty a bolestné otázky. Příběh o tom, jak těžké je překonat propasti mezi generacemi a najít cestu zpět k sobě.
Můj příběh začíná v okamžiku, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama kvůli péči o mého nevlastního otce Karla. Musela jsem čelit jeho tvrdohlavosti, rodinným konfliktům a vlastnímu pocitu viny, když jsem hledala nejlepší způsob, jak mu pomoci. Vše se odehrává v kulisách české reality, kde se střetávají tradice, stáří a touha po důstojnosti.
Celý život jsem žila v přesvědčení, že jsem Češka, dcera Marie a Karla Novotných z Pardubic. Až v pětašedesáti jsem při hledání rodinných kořenů odhalila šokující pravdu: byla jsem adoptovaná a moje skutečné kořeny sahají do romské komunity. Tato pravda mi převrátila svět naruby a přinutila mě přehodnotit celý svůj život.
Jmenuji se Bohumil a právě dnes slavím sto let. Celý život jsem žil ve stínu války, ztrát a ticha, které po sobě zanechaly roky strachu. Netušil jsem, že právě sousedé, které jsem považoval za cizí, mi připomenou, že i po tolika letech může člověk znovu najít domov.
Jmenuji se Jaroslav a včera jsem zažil něco, co mě donutilo přemýšlet o tom, jak se dnešní společnost chová ke starším lidem. V parku, kde jsem si chtěl jen na chvíli odpočinout, jsem se stal terčem posměchu a lhostejnosti. Tento zážitek mě hluboce zasáhl a přiměl mě zpochybnit, zda má stáří v naší zemi ještě nějakou váhu.
