Celý život jsem žil sám, nikdy jsem se neoženil a neměl děti. Teprve nedávno jsem potkal Janu, která mi převrátila svět naruby a donutila mě přemýšlet o tom, co jsem celý život odmítal. Teď stojím před rozhodnutím, které mě děsí i naplňuje nadějí.
Jmenuji se Hana, je mi 78 let a celý život jsem žila pro svou rodinu. Dnes sedím sama v panelákovém bytě na pražském sídlišti, zatímco mé děti a vnoučata žijí jen pár zastávek tramvají ode mě, ale jako by mě neviděli. Když už jsem si myslela, že mě čeká jen samota, stalo se něco, co mi změnilo pohled na život i na sebe samu.
Osmnáct let jsem v naší malé pražské kavárně obsluhovala starého, mrzutého pana Františka, aniž bych o něm cokoli věděla. Když jednoho dne přestal chodit, začala jsem pátrat po jeho osudu a objevila pravdu, která mi změnila pohled na lidi i na sebe samu. Tato zpověď je o samotě, předsudcích a o tom, co zůstává nevyřčeno mezi řádky každodenního života.
Na své šedesáté narozeniny jsem místo očekávaného dárku dostala rozvodové papíry. Musela jsem se vyrovnat s bolestí zrady, najít v sobě sílu a znovu objevit, kdo vlastně jsem. Příběh o ztrátě, odvaze a nových začátcích v české realitě.
Jmenuji se Marie a je mi 68 let. Po smrti manžela jsem zůstala sama v malém bytě na pražském sídlišti a když jsem požádala své děti, zda bych mohla žít s nimi, odmítly mě. Každý den bojuji s pocitem samoty a přemýšlím, co ještě mohu udělat, abych nebyla jen stínem ve vlastním životě.
Jmenuji se Jaroslav a už několik měsíců cítím, že moje vlastní rodina čeká, až odejdu, aby získala můj byt. Každý den se potýkám s jejich nenápadnými narážkami, hádkami a pocitem osamělosti. Přemýšlím, jestli je možné najít klid, když ti nejbližší myslí jen na dědictví.
Jmenuji se Jana Novotná a vyprávím o létě, kdy se naše rodina málem rozpadla kvůli penězům, stáří a nevyřčeným bolestem. Zatímco moji rodiče už nezvládali svou milovanou zahradu, já bojovala s jejich tichými očekáváními i vlastními pochybnostmi jako matka. Tenkrát se všechno změnilo a dodnes nevím, jestli jsme si někdy dokázali říct pravdu do očí.
Jsem Marie, důchodkyně z malého města. Po smrti manžela jsem zůstala sama se třemi dětmi, které teď dospěly a žijí své životy. Poslední dobou mě každý den volají, ale mám pocit, že to není kvůli mně, ale kvůli tomu, co po mně jednou zůstane.
Na své šedesáté narozeniny jsem od manžela nedostala dárek, ale rozvodové papíry. V ten moment se mi zhroutil svět a musela jsem čelit pravdě, kterou jsem dlouho přehlížela. Příběh o bolesti, hledání vlastní hodnoty a odvaze začít znovu, i když už si myslíte, že je pozdě.
Jmenuji se Věra a celý život jsem žila v jednom malém bytě na pražském Žižkově. Po smrti maminky mi zůstal byt, který se stal nejen mým domovem, ale i symbolem rodinných vzpomínek a bolestí. Teď, když jsem nemocná, cítím, že moje vlastní rodina čeká jen na to, až odejdu, aby si byt rozebrali – a já nevím, jak s tím žít.
Myslela jsem, že po šedesátce konečně začnu žít pro sebe, ale návrat dcery po rozvodu všechno změnil. Místo klidných rán jsem se stala chůvou, kuchařkou a bankomatem, a láska k rodině se proměnila v tiché nespokojenství. Teprve když jsem si uvědomila, kolik jsem sama sebe ztratila, rozhodla jsem se promluvit.
Jednoho dne jsem zaslechla, jak moje dcera říká vnoučkovi, že mě možná dají do domova důchodců. Ta věta mě zasáhla jako blesk a od té chvíle jsem začala bojovat o své místo v rodině. V příběhu popisuji bolest, strach i naději, které prožívám, když mám pocit, že už nejsem potřebná.
