Jmenuji se Milena a po smrti manžela jsem musela opustit svůj byt a přestěhovat se k synovi do jeho rodinného domu. Každý den bojuji o kousek důstojnosti a hledám své místo v domácnosti, kde jsem spíš hostem než členem rodiny. Můj příběh je o hranicích, úctě a strachu z toho, že mě jednou všichni zapomenou.
Jmenuji se Hana a po smrti manžela žiji sama v pražském paneláku. Moje děti mají vlastní životy a já se potýkám s pocitem osamění a zbytečnosti. Sdílím svůj příběh, abych našla radu, útěchu a možná i nové přátele.
Jmenuji se Jaroslav Novotný a celý život jsem učil češtinu na gymnáziu v malém městě. Po třiceti letech práce mě skupina žáků svým posměchem a krutostí dohnala k tomu, že jsem musel odejít. Tento příběh je o bolesti, zklamání, ale i o otázce, zda má starší generace v dnešní společnosti ještě své místo.
Jmenuji se Vladimír, je mi 72 let a poslední roky mě tíží samota v našem velkém rodinném domě. Rozhodl jsem se pozvat své děti a vnoučata, abychom znovu zažili společné chvíle, ale místo radosti přišly nečekané konflikty a bolestné otázky. Příběh o tom, jak těžké je překonat propasti mezi generacemi a najít cestu zpět k sobě.
Můj příběh začíná v okamžiku, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama kvůli péči o mého nevlastního otce Karla. Musela jsem čelit jeho tvrdohlavosti, rodinným konfliktům a vlastnímu pocitu viny, když jsem hledala nejlepší způsob, jak mu pomoci. Vše se odehrává v kulisách české reality, kde se střetávají tradice, stáří a touha po důstojnosti.
Celý život jsem žila v přesvědčení, že jsem Češka, dcera Marie a Karla Novotných z Pardubic. Až v pětašedesáti jsem při hledání rodinných kořenů odhalila šokující pravdu: byla jsem adoptovaná a moje skutečné kořeny sahají do romské komunity. Tato pravda mi převrátila svět naruby a přinutila mě přehodnotit celý svůj život.
Jmenuji se Bohumil a právě dnes slavím sto let. Celý život jsem žil ve stínu války, ztrát a ticha, které po sobě zanechaly roky strachu. Netušil jsem, že právě sousedé, které jsem považoval za cizí, mi připomenou, že i po tolika letech může člověk znovu najít domov.
Jmenuji se Jaroslav a včera jsem zažil něco, co mě donutilo přemýšlet o tom, jak se dnešní společnost chová ke starším lidem. V parku, kde jsem si chtěl jen na chvíli odpočinout, jsem se stal terčem posměchu a lhostejnosti. Tento zážitek mě hluboce zasáhl a přiměl mě zpochybnit, zda má stáří v naší zemi ještě nějakou váhu.
Jmenuji se Alena a v sedmašedesáti letech jsem zjistila, že domov není samozřejmost. Moje děti mě odmítly přijmout pod svou střechu a já se musím vyrovnat s pocitem odmítnutí i nejistotou, co bude dál. Tento příběh je o bolesti, hledání smíření a odvaze začít znovu.
Celý život jsem obětovala svým dětem, abych jim dala to nejlepší, co jsem mohla. Když jsem však zestárla a potřebovala jejich pomoc, obrátily se ke mně zády. Teď sedím v prázdném bytě a přemýšlím, kde se stala chyba.
Celý život jsem žila pro druhé, až jsem ve svých šedesáti letech zjistila, že už nemůžu dál. Rozhodla jsem se odejít od manžela, který mě bral jako samozřejmost, a začít znovu – i když to znamenalo ztratit dceru na čas. Teď se ptám sama sebe, jestli je možné najít štěstí a pochopení, když už si myslíte, že je na všechno pozdě.
Jmenuji se Zdena a pracuji jako zdravotní sestra v malé nemocnici na okraji Brna. Nedávno jsme přijali paní Libuši, drobnou, energickou ženu s jiskrou v oku, která mi okamžitě přirostla k srdci. Její příběh a napjatý vztah s dcerou mě přiměl přemýšlet o tom, jak snadno můžeme přehlédnout bolest těch, kteří jsou nám nejblíž.
