Jmenuji se Natálie a celý život jsem byla zvyklá spoléhat jen sama na sebe. Ve svých šestatřiceti jsem se rozhodla stát matkou, i když bez partnera. Netušila jsem, že s příchodem mých dvojčat do života vstoupí i nevyřčené tajemství, které změní vše.
Jsem Marie, čerstvá důchodkyně, která se po úrazu musela přestěhovat ke své dceři Lucii. Společné soužití nám oběma převrátilo život naruby – musely jsme čelit starým křivdám, novým kompromisům i nečekaným radostem. Příběh o tom, jak těžké je přijmout pomoc a znovu najít cestu k vlastní rodině.
Jmenuji se Ivana a poslední rok jsem se přistihla, že raději zůstávám v práci déle, než abych šla domů za svým mužem. Naše manželství se změnilo v nekonečný kolotoč hádek, výčitek a mlčení. V tomto příběhu otevřeně popisuji, jaké to je žít s pocitem, že domov už není útočištěm, ale místem, odkud chci utéct.
Celý život jsem byl přesvědčený, že mi samota vyhovuje. Jenže když jsem potkal Hanu, všechno se změnilo a já musel přehodnotit, co vlastně znamená být šťastný. Tohle je příběh o tom, že nikdy není pozdě začít znovu.
Jmenuji se Jana a jednoho večera jsem si uvědomila, že můj manžel Petr už mě nemiluje. Všechno začalo nenápadně – mlčení u večeře, pohledy do mobilu místo do očí a pocit, že jsem v našem bytě sama, i když sedíme vedle sebe. Tento příběh je o tom, jak jsem hledala odvahu postavit se pravdě a rozhodnout se, co dál.
Jmenuji se Ivana a celý život jsem obětovala svému jedinému synovi, Tomášovi. Když se oženil s Lenkou, chtěla jsem jim být oporou, ale moje pomoc se obrátila proti mně. Teď stojím na prahu samoty a přemýšlím, jestli jsem někdy opravdu žila pro sebe.
Celý život jsem vyrůstal jen s mámou a babičkou v malém bytě na sídlišti v Ostravě. Táta o mně věděl, ale nikdy se neukázal, a máma o něm téměř nemluvila. Vždycky jsem cítil prázdné místo, které jsem se snažil zaplnit otázkami, vztekem i nadějí, že jednou najdu odpovědi.
Jmenuji se Klára a v pětatřiceti letech jsem úspěšná, samostatná žena, která však stále touží po lásce a manželství. V dnešní době, kdy se většina mých vrstevnic soustředí na kariéru a osobní rozvoj, se cítím jako outsiderka, protože toužím po něčem, co už se zdá být přežitkem. Můj příběh je o hledání rovnováhy mezi nezávislostí a touhou po blízkosti, o rodinných konfliktech a o tom, jak těžké je najít lásku v moderní Praze.
Jmenuji se Bohumil a právě dnes slavím sto let. Celý život jsem žil ve stínu války, ztrát a ticha, které po sobě zanechaly roky strachu. Netušil jsem, že právě sousedé, které jsem považoval za cizí, mi připomenou, že i po tolika letech může člověk znovu najít domov.
Jmenuji se Jaroslav a včera jsem zažil něco, co mě donutilo přemýšlet o tom, jak se dnešní společnost chová ke starším lidem. V parku, kde jsem si chtěl jen na chvíli odpočinout, jsem se stal terčem posměchu a lhostejnosti. Tento zážitek mě hluboce zasáhl a přiměl mě zpochybnit, zda má stáří v naší zemi ještě nějakou váhu.
Jmenuji se Alena a v sedmašedesáti letech jsem zjistila, že domov není samozřejmost. Moje děti mě odmítly přijmout pod svou střechu a já se musím vyrovnat s pocitem odmítnutí i nejistotou, co bude dál. Tento příběh je o bolesti, hledání smíření a odvaze začít znovu.
Jmenuji se Barbora a celý život jsem zasvětila svému synovi Tomášovi. Když jsem ho po letech potkala na ulici a on předstíral, že mě nezná, zhroutil se mi svět. Tento příběh je o bolesti, zklamání a otázce, zda matčina láska někdy opravdu stačí.
