Jmenuji se Libuše a už několik let žiji sama v našem starém bytě na Vinohradech. Moje děti mi sice pravidelně volají, ale jejich slova jsou čím dál tím povrchnější a já začínám pochybovat, jestli jim na mně opravdu záleží, nebo jestli myslí jen na to, co po mně jednou zůstane. Vzpomínám na těžké roky po rozvodu, kdy jsem je vychovávala sama, a ptám se sama sebe, kde se stala chyba.
Jmenuji se Hana a vyprávím příběh své sestry Jitky, která celý život obětovala svým dětem. Když však vážně onemocněla, její děti se od ní odvrátily a já jsem zůstala jediná, kdo jí byl nablízku. Příběh o bolesti, nepochopení a otázkách, které nám roztrhaly rodinu.
Jsem Marie, vdova z malého města, která celý život zasvětila svému jedinému synovi. Po jeho svatbě se všechno změnilo – jeho žena mě začala obviňovat, že mu bráním ve štěstí, protože nechci vyměnit náš rodinný dům za jejich malý byt. Teď stojím před otázkou: co je větší láska – ustoupit, nebo chránit to, co jsme s manželem budovali celý život?
Jednoho deštivého večera jsem se vrátila domů dřív z práce a objevila něco, co navždy změnilo můj život. Můj manžel Tomáš a nejlepší kamarádka Klára seděli v našem obýváku až příliš blízko u sebe. Musela jsem se postavit pravdě, která bolela, a rozhodnout se, co dál – pro sebe i pro naši rodinu.
Můj příběh začíná v malé vesnici na Vysočině, kde jsem jako svobodná matka čelila neustálým pohledům a šeptandě sousedů. Bojovala jsem s očekáváními rodiny, s vlastními pochybnostmi i s tím, jak mě okolí vnímalo. Dnes jsem hrdá na to, že vychovávám syna sama, ale jizvy z minulosti mě občas stále bolí.
Jmenuji se Marie a v této zpovědi vyprávím o tom, jak mi snacha Jana řekla, abych v neděli nechodila na návštěvu. Neděle pro mě vždy znamenala rodinné setkání, ale teď se cítím nepotřebná a ztracená. Hledám odpověď na to, jestli je možné najít nové místo v životě, když se staré tradice rozpadnou.
Jmenuji se František Novotný a celý život jsem strávil v malém železářství v centru Plzně. Po sedmdesáti letech práce nastal čas odejít do důchodu, ale loučení je těžší, než jsem čekal. Moje rodina i sousedé mě považují za pilíř komunity, ale někteří si myslí, že jsem svůj život promarnil.
Jmenuji se Ivana a v 57 letech jsem se zamilovala do muže, kterého moje dcera odmítá přijmout. Bojím se, že ztratím buď lásku, nebo vlastní dítě. Sdílím svůj příběh, protože nevím, jestli mám právo být šťastná navzdory rodinnému rozkolu.
Můj manžel po třiceti letech společného života odešel. Jeho slova byla chladná a nekompromisní, a já zůstala stát v prázdném bytě, kde všechno připomínalo naši minulost. Hledám odpovědi na otázky, které si kladu každý den – kde se stala chyba a jestli má smysl začínat znovu.
Jednoho deštivého večera jsem konečně našla odvahu říct paní Novákové, že už dál nezvládnu být její holkou pro všechno. Rok jsem jí pomáhala, zatímco její vlastní dcera se o ni téměř nezajímala. Ten večer jsem pochopila, že i dobré úmysly mají své limity a že někdy je třeba myslet i na sebe.
Moje nejlepší kamarádka Jana se nedávno stala mámou a všechno se změnilo. Naše dříve nerozlučné pouto je napjaté, protože se naprosto oddala svému dítěti a na naše přátelství i sebe samu úplně zapomněla. Přemýšlím, jestli naše přátelství přežije tuhle novou životní etapu, nebo jestli je čas nechat to být.
Ve svých šedesáti letech jsem nečekaně našla lásku na pražském tržišti. Po letech samoty po smrti manžela a odchodu dětí z domova jsem znovu pocítila, jaké to je být viděna a milována. Ale cesta za štěstím nebyla jednoduchá – musela jsem čelit předsudkům rodiny i vlastnímu strachu z nového začátku.
