Jmenuji se Ludmila a jsem matka tří dětí. Vyprávím o tom, jak jsem zůstala sama v domě plném vzpomínek, když mé děti dospěly a odešly, a jak se snažím najít smysl v tichu, které nahradilo někdejší smích. Skrze vzpomínky, dopisy a vzácné telefonáty hledám cestu zpět k nim i k sobě.
Jmenuji se Jana a vždycky jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Když se můj syn Tomáš oženil s Lenkou, chtěla jsem být součástí jejich života, ale brzy jsem zjistila, že mě mezi sebe nechtějí pustit. Teď přemýšlím, kde se to pokazilo a jestli mám ještě šanci získat zpět svou rodinu.
Jmenuji se Markéta a můj život se obrátil naruby, když se po smrti rodičů objevil neznámý nevlastní bratr. Najednou jsem přišla o domov, jistotu i víru ve spravedlnost, zatímco mě rodinná tajemství a chladná byrokracie dohnaly na pokraj zoufalství. Zůstala jsem sama, zrazená a zmatená, s otázkou, kdo vlastně jsem, když už nemám nic.
Jednoho deštivého večera v Praze, když mi máma u večeře znovu připomene, že mi je už pětatřicet a jsem pořád sama, mi dojde, že celý život jen vyhovuju ostatním. Můj příběh je o tom, jak jsem byla vždy ta praktická, spolehlivá dcera, sestra i kolegyně – a jak jsem se rozhodla konečně vystoupit z této role. Opravdu stačí být užitečná, nebo všichni toužíme po tom, aby nás někdo viděl i jako ženu?
Osmnáct let jsem v naší malé pražské kavárně obsluhovala starého, mrzutého pana Františka, aniž bych o něm cokoli věděla. Když jednoho dne přestal chodit, začala jsem pátrat po jeho osudu a objevila pravdu, která mi změnila pohled na lidi i na sebe samu. Tato zpověď je o samotě, předsudcích a o tom, co zůstává nevyřčeno mezi řádky každodenního života.
Můj život se obrátil naruby, když mě po dvaceti letech manželství opustil manžel. Prošla jsem bolestí, hledala útěchu v náručí jiného muže, ale nakonec jsem si zvolila samotu a naučila se v ní nacházet sílu. Moje dcera mě občas popichuje, ale dnes už vím, že štěstí není v bílé šatech ani v nové lásce.
Před dvanácti lety mě opustil manžel kvůli jiné ženě. Teď se objevil na prahu mého bytu, zlomený a vystrašený, a já musela čelit nejen jeho návratu, ale i starým ranám, které jsem si myslela, že už jsou dávno zahojené. V jeho očích jsem poprvé spatřila strach – a v sobě otázku, jestli je možné odpustit.
Jmenuji se Marie a je mi 68 let. Po smrti manžela jsem zůstala sama v malém bytě na pražském sídlišti a když jsem požádala své děti, zda bych mohla žít s nimi, odmítly mě. Každý den bojuji s pocitem samoty a přemýšlím, co ještě mohu udělat, abych nebyla jen stínem ve vlastním životě.
Můj život se zhroutil během jediné noci, kdy mě manžel vyhodil z bytu kvůli tomu, že jsem nemohla otěhotnět. Ocitla jsem se sama v Praze, bez rodiny, bez přátel, bez střechy nad hlavou. Musela jsem se naučit žít znovu, najít v sobě sílu a odpustit nejen jemu, ale i sobě.
Jednoho rána mi dcera zavolala, že maminka zmizela. Její nemoc nás sblížila, ale zároveň odhalila pravdu, která mi zlomila srdce. Musel jsem se naučit být otcem i v době, kdy jsem pochyboval, jestli jsem vůbec jejím skutečným otcem.
Jsem Marie a poslední měsíce žiji ve svém domě jako cizinka. Můj syn Michal a jeho žena Kateřina se ke mně nastěhovali po ztrátě práce, ale místo rodinné soudržnosti cítím jen odcizení a bezmoc. Každý den bojuji s otázkou, zda mám právo bránit svůj domov, nebo jestli bych měla odejít a začít znovu někde jinde.
Od prvního dne mateřství jsem cítila, jak se náš domov plní napětím. Moje tchyně, paní Marie, neustále volala mému manželovi Petrovi a nutila ho, aby ji navštěvoval, zatímco já bojovala s bezesnými nocemi a samotou. Tento příběh je o skrytých bojích mezi generacemi, bolesti z nepochopení a odvaze postavit se za sebe.
