Jmenuji se Anna a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem po zmizení manžela zůstala sama se dvěma dětmi a bez jakékoliv opory. Musela jsem čelit nejen finančním problémům, ale i nedůvěře okolí a vlastnímu strachu, že už nikdy nenajdu sílu začít znovu. Tento příběh je o hledání hlasu v tichu, které mě málem pohltilo.
Jsem Marie a vždy jsem byla tichá, oddaná rodině. Když mě neteř Klára zradila kvůli mému bytu, ztratila jsem iluze o rodinné soudržnosti. Tento příběh je o bolesti, zklamání a odvaze postavit se vlastní krvi.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že největší zkouška mého života přijde právě tehdy, když se narodí naše vytoužená dcera. S manželem jsme roky slýchali sliby o pomoci od rodičů, ale když přišel čas, zůstali jsme sami. Tato zkušenost mě změnila a donutila přemýšlet o tom, co vlastně znamená rodina a kde jsou hranice obětavosti.
Jmenuji se Petr a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi zavolala má matka a řekla: ‚Přestaň už s tím, vždyť ti kluk jenom ničí život.‘ Můj jediný syn, Honzík, byl pro mě vším, ale naše rodina se kvůli němu rozpadala. Všichni se od nás odvrátili a já dodnes nevím, jestli jsem udělal všechno správně.
Celý život jsem žil sám, nikdy jsem se neoženil a neměl děti. Teprve nedávno jsem potkal Janu, která mi převrátila svět naruby a donutila mě přemýšlet o tom, co jsem celý život odmítal. Teď stojím před rozhodnutím, které mě děsí i naplňuje nadějí.
Jmenuji se Marie, je mi 64 let a nikdy bych nevěřila, že se můj jediný syn Petr ode mě tolik vzdálí po svatbě s Terezou. Sedm let jsem bojovala za naši rodinu, ale každé setkání mi jen bolestně připomíná, jak moc jsem vyloučená. Teď už nevím, jestli mateřská láska stačí na to, abychom znovu našli cestu k sobě.
Jednoho večera mě můj manžel Tomáš bez varování obvinil z nevěry a opustil mě i našeho novorozeného syna. Zůstala jsem sama, zlomená, s dítětem v náručí a musela jsem bojovat nejen o přežití, ale i o svou čest. Tento příběh je o bolesti, osamělosti a odvaze postavit se lžím a předsudkům.
Jmenuji se Hana, je mi 78 let a celý život jsem žila pro svou rodinu. Dnes sedím sama v panelákovém bytě na pražském sídlišti, zatímco mé děti a vnoučata žijí jen pár zastávek tramvají ode mě, ale jako by mě neviděli. Když už jsem si myslela, že mě čeká jen samota, stalo se něco, co mi změnilo pohled na život i na sebe samu.
Jmenuji se Ludmila a jsem matka tří dětí. Vyprávím o tom, jak jsem zůstala sama v domě plném vzpomínek, když mé děti dospěly a odešly, a jak se snažím najít smysl v tichu, které nahradilo někdejší smích. Skrze vzpomínky, dopisy a vzácné telefonáty hledám cestu zpět k nim i k sobě.
Jmenuji se Jana a vždycky jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Když se můj syn Tomáš oženil s Lenkou, chtěla jsem být součástí jejich života, ale brzy jsem zjistila, že mě mezi sebe nechtějí pustit. Teď přemýšlím, kde se to pokazilo a jestli mám ještě šanci získat zpět svou rodinu.
Jmenuji se Markéta a můj život se obrátil naruby, když se po smrti rodičů objevil neznámý nevlastní bratr. Najednou jsem přišla o domov, jistotu i víru ve spravedlnost, zatímco mě rodinná tajemství a chladná byrokracie dohnaly na pokraj zoufalství. Zůstala jsem sama, zrazená a zmatená, s otázkou, kdo vlastně jsem, když už nemám nic.
Jednoho deštivého večera v Praze, když mi máma u večeře znovu připomene, že mi je už pětatřicet a jsem pořád sama, mi dojde, že celý život jen vyhovuju ostatním. Můj příběh je o tom, jak jsem byla vždy ta praktická, spolehlivá dcera, sestra i kolegyně – a jak jsem se rozhodla konečně vystoupit z této role. Opravdu stačí být užitečná, nebo všichni toužíme po tom, aby nás někdo viděl i jako ženu?
