Jmenuji se Anna a nikdy bych nevěřila, že v padesáti dvou letech budu stát uprostřed rodinného dramatu, které rozpoutala má vlastní dcera. Po patnácti letech samoty a dřiny, kdy jsem se snažila Kláře zajistit lepší život, mě obvinila z krádeže peněz, které si šetřila na studia. Tento příběh je o bolesti, nedorozumění, ale i o cestě k odpuštění a pochopení.
Jmenuji se Lucie a vždycky jsem věřila, že až budu mít děti, moje máma mi bude stát po boku. Místo toho si začala užívat nový život a já zůstala na všechno sama. Tenhle příběh je o bolesti, závisti, ale i o hledání cesty zpátky k sobě.
Jsem Alena, matka dvou synů z Ostravy, která odjela za prací do Německa, aby rodině zajistila lepší život. Po letech dřiny jsem zjistila, že mě manžel podvádí a synové mi to tajili. Teď se ptám sama sebe, jestli všechny mé oběti měly smysl a co vlastně znamená domov.
Jednoho deštivého rána mě sousedka Jana požádala, abych se postarala o její maminku, když odjíždí za prací do Německa. Zpočátku jsem váhala, ale brzy jsem zjistila, že péče o paní Věru mi dává nový smysl života. Přestože jsem čelila nepochopení vlastní rodiny a nečekaným konfliktům, objevila jsem sílu v obyčejné lidské blízkosti.
Po rozvodu jsem se uzavřela před světem, nechtěla jsem nikoho vidět ani slyšet. Jednoho dne jsem však v čekárně uslyšela hlas, který mi připomněl, že život může překvapit i ve chvílích největší bolesti. Tento příběh je o hledání odvahy znovu otevřít své srdce a o tom, jak těžké je přijmout samotu, která nebyla mým rozhodnutím.
Celý život jsem spěchala ulicemi Prahy, aniž bych si všímala lidí kolem sebe. Až jednoho dne mě zastavil pohled na staršího muže, pana Vojtěcha, který každý den stál na stejném rohu a mával kolemjdoucím. Když jsem se konečně odhodlala zastavit a zeptat se ho proč, změnilo mi to pohled na svět i na vlastní rodinu.
Jednoho deštivého večera jsem stála před zamčenými dveřmi bytu svého syna a v ruce svírala igelitku s posledními věcmi. Všechno, co jsem celý život budovala, se mi rozpadlo pod rukama, když mě vlastní děti odmítly přijmout pod svou střechu. V těch nejtěžších chvílích jsem našla útěchu v modlitbě a víře, která mi pomohla znovu najít smysl života.
Od osmnáctých narozenin jsem musela platit tátovi nájem za svůj vlastní pokoj a starat se o sebe. Teď, když je starší a potřebuje pomoc, očekává ode mě podporu, jako by se nic nestalo. Přemýšlím, co vlastně znamená rodina – je to jen účet k zaplacení, nebo něco víc?
Jmenuji se Božena a celý život jsem se snažila být oporou své rodině. Když se můj syn Tomáš oženil a přivedl si domů svou ženu Lucii, chtěla jsem jim pomoci, jak nejlépe jsem uměla – vařila jsem, uklízela a starala se o jejich syna Filípka. Místo vděku jsem však pocítila jen chlad a odcizení, které mě přimělo přehodnotit celý svůj život.
Jmenuji se Zofie a celý život jsem obětovala rodině. Když jsem skončila v nemocnici, věřila jsem, že nejhorší už mám za sebou. Skutečná bolest ale přišla až ve chvíli, kdy mě navštívila moje dcera Marta.
Celý život jsem obětovala pro své děti, koupila jim byty a doufala, že budeme držet při sobě. Teď, když jsem zpátky v Praze, cítím se ve vlastních domech jako cizinec. Tento příběh je o rodině, zklamání a touze po skutečném domově.
Jmenuji se Dana a celý život jsem žila ve stínu svého manžela Karla. Když nás opustil na staré chalupě uprostřed ničeho, musela jsem poprvé v životě bojovat sama za sebe i za naše děti. Můj příběh je o přežívání, zklamání a o tom, jak těžké je najít štěstí, když vám osud hází klacky pod nohy.
