„Chápu, že je to tvoje sestra a chceš jí pomoci,“ řekla Eva, pečlivě volíc slova. „Ale už jsme jí pomohli. Půjčili jsme jí značnou částku peněz, když o to požádala. Umožnili jsme jí splatit to později, protože to nemohla udělat včas. Myslím, že bychom mohli počkat ještě trochu déle, ale musíme zaplatit za vysokou školu našeho syna…“
Tvrdá realita byla, že lékařské testy odhalily, že můj manžel nemůže být biologickým otcem. Přesto jsme se nechtěli vzdát tváří v tvář této výzvě.
Matka nebyla nadšená z partnerky svého syna, ale protože ji miloval, přijala jeho rozhodnutí a nezasahovala do jejich vztahu. Věřila, že její domov by měl být místem respektu a harmonie, ale situace se zhoršila.
Když se naskytla příležitost na den ve spa, 35letá Jana se rozhodla ji využít, i když to znamenalo vynechat oslavu 70. narozenin svého tchána. Její rozhodnutí rozdělilo rodinu a zvýšilo napětí.
Když jsem vyrůstala, nikdy jsem nepoznala svého otce. Máma mě měla ve svých pozdních třiceti letech, když už nevěřila, že najde lásku nebo se vdá. Ale život má své překvapení. Když mi bylo 8, do života mé mámy vstoupil muž. Tehdy jsem nechápala, co se děje. Ale o několik let později jsem objevila bolestivou pravdu: můj otčím mě prostě nechtěl mít kolem sebe.
Můj manžel a já jsme se přestěhovali daleko od našich rodin. Přišli jsme do stejného města na vysokou školu z různých částí země. Zůstali jsme tam. A kvůli jedné události jsem konečně pochopila, proč lidé říkali, že vzdálenost je lepší.
Jana trvá na tom, že bych jim měla dát jeden ze svých domů, protože mi dali vnouče. Vlastním dva domy. V jednom z nich bydlím.
Nedávno přišel, přinesl čerstvá jablka ze svého sadu a začal vyprávět své příběhy. Pak vešel malý Tomášek,“ říká 35letá Jana. „Tvůj syn?“ „Ano, můj syn. Děda okamžitě přestal mluvit.“
Mám dvě děti, obě už dospělé. Můj syn a dcera. Můj syn má úžasnou manželku. Moje snacha je rozumná žena, která udržuje dům v pořádku. Už mají dítě a žijí v jiném městě. Moje snacha vlastní svůj vlastní byt. Můj syn má dobrou práci, takže se zatím neplánují stěhovat. Moje dcera je naopak nezodpovědná. Našla si přítele a drží se ho.
Poslední tři měsíce mě bratr dohání k šílenství kvůli naší mámě. Po mrtvici trpí psychickými problémy, zapomíná mnoho věcí a péče o ni je velmi náročná. Chová se v podstatě jako malé dítě a já na to nemám sílu ani čas. Nejlepším řešením se zdá být nalezení domova důchodců.
Svého bratra mám velmi ráda, ale nikdy nebyl soběstačný. Neustále mu připomínám, že je dospělý a měl by žít svůj vlastní život.
Můj vlastní syn mě tlačí k prodeji mého domova a rozdělení výtěžku. Pro mě je to otázka principu. Žili jsme v klidu, dokud to všechno nezačalo.
