„Překročené hranice: Boj snachy“
„Proč se vždycky museli vměšovat?“ ptala se Kamila, kamarádka Anny. „Snažila jsem se udržet klid, ale nikdy to nestačilo,“ odpověděla Anna. Anna byla vdaná pět let a její trpělivost se začínala tenčit.
„Proč se vždycky museli vměšovat?“ ptala se Kamila, kamarádka Anny. „Snažila jsem se udržet klid, ale nikdy to nestačilo,“ odpověděla Anna. Anna byla vdaná pět let a její trpělivost se začínala tenčit.
Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, přísahala bych, že měl pocit, že mě vlastní. Rozhodl se, že s jeho dítětem nikam nepůjdu. Přestal mi dávat peníze.
Problém je v tom, že můj zeť nedělá nic pro to, aby se v domě cítil jako doma. Říká nám, že nic nedělá, protože
Sen o vytvoření sjednocené rodiny, která by zahrnovala jak mé rodiče, tak rodinu mého manžela, skončil zklamáním. Bohužel, moji rodiče nepřijímají rodinu, kterou jsme s manželem vybudovali. Vše se změnilo poté, co jsem se vdala a založila vlastní rodinu. Pro ně je můj milovaný manžel jen cizinec. Všechno začalo jejich chováním.
Jeho rodiče žili v malém městě. Byli přirozeně pracovití lidé. Ale přišel čas, kdy bylo pro ně příliš obtížné udržet svůj životní styl a vzdálenost byla příliš velká.
Zjistit, že moje tchyně může kdykoliv vstoupit do našeho bytu bez mého vědomí, bylo šokující. Vždy jsem si myslela, že nás navštěvuje jen tehdy, když je přítomen můj manžel nebo já. I když ji respektuji a mám ji ráda, potřebuji také své soukromí. Tento nečekaný vpád vedl ke konfrontaci, která navždy změnila náš vztah.
Ve svých sedmdesáti šesti letech jsem musela čelit tvrdé realitě materialismu mé dcery. Vychovala jsem dvě děti a nyní je mému nejstaršímu synovi čtyřicet šest let. Toto je příběh o tom, jak rozhodnutí, které jsem učinila z lásky, roztrhlo mou rodinu.
Bylo to neuvěřitelně těžké. Měla jsem sedmiletého syna a žádné prostředky na naši obživu. Naštěstí byl dům můj, zděděný po rodičích. Musela jsem vynaložit hodně úsilí, abych si ho udržela.
„Aspoň jednou týdně, v sobotu, by mohli uklidit, aby byl dům v neděli čistý,“ říká zlomená paní Nováková. „Nikdy jsem neviděla takový nepořádek. Je to méně než rok a už to ani nepoznávám. Podlahy asi nebyly vytřeny od doby, co se nastěhovali, koupelna nikdy nebyla vyčištěna a…“
Není to tak, že by se chovala iracionálně. Jednoduše naznačuje, že nám jde jen o její peníze a nic jiného. Proto s námi máma odmítá komunikovat.
„Chápu, že je to tvoje sestra a chceš jí pomoci,“ řekla Eva, pečlivě volíc slova. „Ale už jsme jí pomohli. Půjčili jsme jí značnou částku peněz, když o to požádala. Umožnili jsme jí splatit to později, protože to nemohla udělat včas. Myslím, že bychom mohli počkat ještě trochu déle, ale musíme zaplatit za vysokou školu našeho syna…“
Tvrdá realita byla, že lékařské testy odhalily, že můj manžel nemůže být biologickým otcem. Přesto jsme se nechtěli vzdát tváří v tvář této výzvě.