Ve 22 letech se Eliška ocitla na ulici poté, co ji podvodné plány jejího nevlastního otce připravily o domov. Netušila, že na ni čeká skrytý svěřenecký fond od její zesnulé matky. O několik let později se Eliška vrátila, ne aby odpustila, ale aby se postavila duchům své minulosti a rodině, která ji opustila.
„Musíš ji poznat; touží tě vidět od té doby, co zmeškala svatbu,“ naléhal můj manžel. Netušila jsem, že její návštěva rozplete víc než jen naše víkendové plány.
Nacházím se v obtížné situaci. Můj manžel je neústupný v tom, že bych měla najít samostatné bydlení pro svého nemocného otce, místo aby žil s námi. Snažím se najít řešení, které by vyhovovalo všem.
„Proč se vždycky museli vměšovat?“ ptala se Kamila, kamarádka Anny. „Snažila jsem se udržet klid, ale nikdy to nestačilo,“ odpověděla Anna. Anna byla vdaná pět let a její trpělivost se začínala tenčit.
Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, přísahala bych, že měl pocit, že mě vlastní. Rozhodl se, že s jeho dítětem nikam nepůjdu. Přestal mi dávat peníze.
Problém je v tom, že můj zeť nedělá nic pro to, aby se v domě cítil jako doma. Říká nám, že nic nedělá, protože
Sen o vytvoření sjednocené rodiny, která by zahrnovala jak mé rodiče, tak rodinu mého manžela, skončil zklamáním. Bohužel, moji rodiče nepřijímají rodinu, kterou jsme s manželem vybudovali. Vše se změnilo poté, co jsem se vdala a založila vlastní rodinu. Pro ně je můj milovaný manžel jen cizinec. Všechno začalo jejich chováním.
Jeho rodiče žili v malém městě. Byli přirozeně pracovití lidé. Ale přišel čas, kdy bylo pro ně příliš obtížné udržet svůj životní styl a vzdálenost byla příliš velká.
Zjistit, že moje tchyně může kdykoliv vstoupit do našeho bytu bez mého vědomí, bylo šokující. Vždy jsem si myslela, že nás navštěvuje jen tehdy, když je přítomen můj manžel nebo já. I když ji respektuji a mám ji ráda, potřebuji také své soukromí. Tento nečekaný vpád vedl ke konfrontaci, která navždy změnila náš vztah.
Ve svých sedmdesáti šesti letech jsem musela čelit tvrdé realitě materialismu mé dcery. Vychovala jsem dvě děti a nyní je mému nejstaršímu synovi čtyřicet šest let. Toto je příběh o tom, jak rozhodnutí, které jsem učinila z lásky, roztrhlo mou rodinu.
Bylo to neuvěřitelně těžké. Měla jsem sedmiletého syna a žádné prostředky na naši obživu. Naštěstí byl dům můj, zděděný po rodičích. Musela jsem vynaložit hodně úsilí, abych si ho udržela.
„Aspoň jednou týdně, v sobotu, by mohli uklidit, aby byl dům v neděli čistý,“ říká zlomená paní Nováková. „Nikdy jsem neviděla takový nepořádek. Je to méně než rok a už to ani nepoznávám. Podlahy asi nebyly vytřeny od doby, co se nastěhovali, koupelna nikdy nebyla vyčištěna a…“
