Právě jsem se vdala za Petra a věřila, že začneme nový život v domě, který mi máma slíbila. Jenže místo toho přišla zpráva o rozvodu rodičů a máma oznámila, že si dům nechá pro sebe. Zůstala jsem mezi dvěma ohni – mezi loajalitou k rodině a touhou po vlastním domově.
Ve svých sedmdesáti šesti letech jsem musela čelit tvrdé realitě materialismu mé dcery. Vychovala jsem dvě děti a nyní je mému nejstaršímu synovi čtyřicet šest let. Toto je příběh o tom, jak rozhodnutí, které jsem učinila z lásky, roztrhlo mou rodinu.
Můj bratr Jan je o pět let starší než já. Přesto je těžké ho nazvat zralejším nebo samostatnějším. Zatímco já jsem po střední škole šla rovnou na vysokou, přestěhovala se do jiného města a stala se plně soběstačnou, můj bratr dál žil z našich rodičů… — píše Eva. Nejenže Jan
Jejich manželství skončilo rozvodem po deseti bouřlivých letech, což podle mého názoru bylo dlouho pro tak nešťastný svazek. Bývalý manžel mé dcery zůstal obtížnou přítomností v našich životech.
Když jsme vyrůstali, často jsme se s bratrem hádali. Je o tři roky mladší než já a naši rodiče, zejména táta, téměř vždy stáli na jeho straně. Škola pro mě byla trochu útočištěm; nebyli tam rodiče a ostatní děti mě chápaly a často kritizovaly Jakuba za jeho aroganci a domýšlivost. Neuplynul den, aby se mi nevysmíval kvůli mému vzhledu.
„Myslím, že nejlepší by bylo prodat naše domy a koupit jeden velký pro celou rodinu.“ – „Michaeli, to nemůžu. Žili jsme tady s tátou celý náš život.“
Moje dcera mi řekla, že mohu začít znovu randit až poté, co jí přepíšu dům. Můžete tomu věřit? Je mi přes padesát a moje dcera, Tereza, má takové požadavky.
