„Zapomněla jsi na svého vnuka tak rychle. Chápu, že jsme se odcizili, ale co on?“
– Jak jsi mohla tak rychle zapomenout na svého vnuka? Měl narozeniny, právě mu bylo 16! Chápu, že jsme se odcizili, ale Jakub je tvůj vnuk!
– Jak jsi mohla tak rychle zapomenout na svého vnuka? Měl narozeniny, právě mu bylo 16! Chápu, že jsme se odcizili, ale Jakub je tvůj vnuk!
Jde o to, že jsem prostě chtěla mít vnoučata! Více než to—vyžadovala jsem vnoučata! Ale teď nemohu ani vidět své vlastní dítě… Porodila jsem syna.
Vychovala svého syna sama poté, co jeho otec zemřel při tragické nehodě. Syn vyrostl v respektovaného a poslušného muže. Vložila do něj veškerou svou lásku a péči, jen aby čelila nečekaným výzvám, když se oženil.
Hlavní neštěstí v naší rodině bylo odchod mého otce. Stále to hluboce ovlivňuje mou matku, i když ho už roky neviděla.
Píšu to teď, naprosto zoufalá po dalším hádce s naší dcerou. Už to nemohu snést a potřebuji se podělit o svůj příběh. Můj manžel tomu rozumí, ale mnoho našich přátel říká: co jsi čekala, tvoje dcera je teď vdaná, má svou vlastní rodinu. Je to její manžel, kdo jí diktuje, co má dělat – náš nenáviděný zeť! Jako by jí vymyl mozek! Naše dcera
Představte si to: moje snacha ani neskrývá, že mě nemá ráda! Říká mi to přímo do očí při každé příležitosti. A můj syn o tom ví! Tady jsem, v šedesáti letech, cítím se jako nejméně oblíbená matka a tchyně. Vždycky jsem věděla, že mít jediné dítě je špatný nápad. Nemůžete je držet navždy
Mám dva syny, tři vnoučata a dvě snachy, přesto jsem žila jako sirotek. Ale když jsem slíbila dům své neteři, najednou se objevili a začali dělat problémy. Teď je jasné, že jim jde jen o dům. Měla jsem dva syny a doufala, že mě ve stáří podpoří. Ale moje vlastní děti se o mě nestarají a
Můj vztah s otcem se úplně rozpadl a zoufale toužím po usmíření. Mám stabilní rodinu a dobrý život, ale roztržka s otcem mě pronásleduje.
Můj příběh není tak unikátní, jak by se mohlo zdát. Vdala jsem se mladá a měla dvě děti. S manželem jsme byli šťastní, dokud mu nebylo 45 let. Najednou se všechno změnilo. Našel si mladší ženu a rozhodl se opustit rodinu. Nechtěl však odejít s prázdnou, a tak mě zažaloval o část domu. Tady je, jak to všechno probíhalo.
Moje sousedka, paní Nováková, je 69 let stará. Žije sama, takže ji občas navštěvuji a přinesu něco k čaji. Máme krásné rozhovory; je velmi příjemná a ráda vypráví o svých cestách. Nicméně se snaží vyhýbat diskusím o své rodině. Ale jednoho dne se rozhodla otevřít a povědět mi o svém dospělém synovi, se kterým vůbec nekomunikuje. Začnu
Přes všechno jsem ji vždycky litovala. Bylo na ní něco, co se zdálo být mimo místo. Nikdy neměla ráda práci, ale utrácela peníze bez rozmyslu.
Umístila jsem svého otce do domova důchodců, kde mohl dostat potřebnou péči, ale moje rodina mě za to začala nenávidět. Obviňují mě z toho, že jsem ho opustila a přispěla k jeho úpadku. Říkají, že tímto krokem jsem jako všichni ostatní, kteří odkládají své příbuzné. Bolí mě, že si to myslí.