Jsem Jana a vyprávím příběh o tom, jak jsem se snažila najít cestu ke svému nevlastnímu otci Františkovi, který ve svých 84 letech odmítal opustit svůj domov a přestěhovat se do domova seniorů. Bojovala jsem s vlastními emocemi, rodinnými konflikty i s jeho tvrdohlavostí. Nakonec jsem musela čelit otázce, co znamená skutečná pomoc a kde je hranice mezi péčí a respektem k jeho přání.
Jmenuji se Lucie a vždycky jsem věřila, že až budu mít děti, moje máma mi bude stát po boku. Místo toho si začala užívat nový život a já zůstala na všechno sama. Tenhle příběh je o bolesti, závisti, ale i o hledání cesty zpátky k sobě.
Jsem Alena, matka dvou synů z Ostravy, která odjela za prací do Německa, aby rodině zajistila lepší život. Po letech dřiny jsem zjistila, že mě manžel podvádí a synové mi to tajili. Teď se ptám sama sebe, jestli všechny mé oběti měly smysl a co vlastně znamená domov.
Jmenuji se Jana a s manželem Petrem jsme spolu už patnáct let. Když Petr přišel o práci, jeho matka Anna nám odmítla podat pomocnou ruku. Dnes, když je nemocná a potřebuje péči, jsme to my, kdo jí platí léčbu, i když sami sotva vycházíme.
Ten den začal obyčejně, ale skončil jako zlom v mém životě. Přijala jsem na sebe péči o vnuka, když má dcera nemohla, a čelila jsem nejen jeho dětským slzám, ale i vlastním pochybnostem a starým rodinným křivdám. Nakonec jsem pochopila, že i v chaosu a únavě může člověk najít nový smysl a radost.
Jednoho rána mě dcera požádala, abych pohlídala svého vnuka, zatímco ona musí do nemocnice. Netušila jsem, že během těch několika dní odhalím rodinná tajemství, která mi navždy změní pohled na vlastní rodinu. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem svou dceru vůbec znala a kde jsme jako rodiče udělali chybu.
Telefon mi nepřestával zvonit – máma i tchyně mě přesvědčovaly, abych odpustila manželovu nevěru. V srdci jsem bojovala s bolestí, zradou i tlakem rodiny, která chtěla zachovat zdání jednoty. Nakonec jsem musela najít vlastní cestu k odpuštění a pochopit, co pro mě znamená skutečná rodina.
Celý život jsem spěchala ulicemi Prahy, aniž bych si všímala lidí kolem sebe. Až jednoho dne mě zastavil pohled na staršího muže, pana Vojtěcha, který každý den stál na stejném rohu a mával kolemjdoucím. Když jsem se konečně odhodlala zastavit a zeptat se ho proč, změnilo mi to pohled na svět i na vlastní rodinu.
Jsem Marie a vždy jsem věřila, že jsme s manželem synovi předali správné hodnoty. Dnes ale sleduji, jak on i jeho žena utrácejí peníze za zbytečnosti a odmítají šetřit na vlastní bydlení. Každý náš pokus o radu končí hádkou a já se ptám sama sebe, kde jsme jako rodiče selhali.
Od osmnáctých narozenin jsem musela platit tátovi nájem za svůj vlastní pokoj a starat se o sebe. Teď, když je starší a potřebuje pomoc, očekává ode mě podporu, jako by se nic nestalo. Přemýšlím, co vlastně znamená rodina – je to jen účet k zaplacení, nebo něco víc?
Jsem Marie a právě jsem byla svědkem rozvodu svého syna Tomáše a jeho ženy Kláry. Jejich hádky a neschopnost domluvit se roztrhaly naši rodinu na kusy. Teď stojím před otázkou, co bude s jejich malou dcerou Aničkou, která se stala obětí jejich sporů.
V den narozenin mé dcery se máma rozhodla, že mi musí připomenout, abych napsala závěť, abych ochránila dům před mým manželem. Místo radosti a smíchu se oslava změnila v bolestivou hádku, která odhalila staré rány a rodinné tajemství. Teď nevím, jestli mám chránit sebe, nebo důvěřovat těm, které miluji.
