Můj příběh začíná v lednové noci na Hlavním nádraží v Praze, kdy jsem přišla o všechno a musela jsem se naučit přežít na ulici. Postupně jsem objevila sílu v sobě i v lidech kolem mě a začala jsem pomáhat ostatním, kteří byli na dně stejně jako já. Dnes vedu komunitní centrum pro lidi bez domova a věřím, že každý si zaslouží druhou šanci.
Jmenuji se Ema a jeden obyčejný úterní večer mi navždy změnil život. Konflikt s tchyní mě dohnal až na samotné dno, kde jsem musela přehodnotit, co pro mě znamená štěstí a kde jsou mé hranice. Toto je příběh o odvaze říct ‚dost‘ a postavit se za sebe, i když to znamená riskovat všechno.
Jmenuji se Markéta a myslela jsem, že nový byt v pražských Vršovicích mi přinese klid. Místo toho jsem se ocitla v pasti manipulací a neustálých požadavků své sousedky Aleny, která si z mé ochoty udělala samozřejmost. Musela jsem najít sílu postavit se jí i svým vlastním pochybnostem.
Můj život se zhroutil během jediné noci, kdy mě manžel vyhodil z bytu kvůli tomu, že jsem nemohla otěhotnět. Ocitla jsem se sama v Praze, bez rodiny, bez přátel, bez střechy nad hlavou. Musela jsem se naučit žít znovu, najít v sobě sílu a odpustit nejen jemu, ale i sobě.
Jedno ráno mi zazvonil telefon a během pár vteřin se mi obrátil celý svět vzhůru nohama. Můj manžel měl autonehodu, ale to byl jen začátek – s tím přišly na povrch staré lži, rodinné spory a otázky, jestli ještě vůbec umím někomu věřit. Dnes už nevím, jestli se někdy dokážu znovu otevřít a věřit, nebo jestli ve mně důvěra zemřela navždy.
Jmenuji se Tomáš a vyrůstal jsem v malé vesnici na Vysočině. Můj odchod do Prahy roztrhl naši rodinu a bratr mi nikdy neodpustil, že jsem nechal mámu samotnou na statku. Přesto nelituji – musel jsem najít vlastní cestu, i když to znamenalo bolest a nepochopení.
Jednoho nedělního odpoledne se během rodinného oběda moje tchyně rozhodla, že její mladší syn Ondřej se má nastěhovat k nám, dokud bude studovat v Praze. Tato nečekaná žádost otevřela staré rány, vyvolala napětí mezi mnou, manželem a jeho rodinou a donutila mě přemýšlet, co pro mě vlastně znamená rodina a kde jsou mé hranice. Příběh je o odvaze postavit se za sebe, o hledání rovnováhy mezi loajalitou a sebeúctou a o tom, jak jeden okamžik může změnit celý život.
Jmenuji se Ivana a žiju v Praze s manželem a malou dcerkou. Poslední měsíce mě sužuje tlak rodiny, která si neustále půjčuje nebo bere naše věci – od dětského oblečení po domácí spotřebiče. V téhle zpovědi hledám odvahu postavit se za sebe, aniž bych rozbila rodinné vztahy.
Jmenuji se Klára a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mě můj přítel Petr opustil, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Prošla jsem si peklem odsouzení, zklamání a strachu, ale nakonec jsem v sobě našla sílu postavit se na vlastní nohy. Možná můj příběh pomůže někomu, kdo se cítí stejně ztracený, jako jsem se cítila já.
Jmenuji se Hana a ve svých jednadvaceti letech jsem se ocitla v naprosté samotě, přestože moji rodiče stále žijí. Můj otec, Jaroslav, byl alkoholik, který bil mou matku Alenu, a ona nikdy nenašla sílu odejít nebo mě ochránit. Tento příběh je o tom, jak jsem se musela naučit žít s tím, že rodina, do které se narodíte, může být zdrojem nejhlubšího zoufalství.
Jmenuji se Věra a celý život jsem žila v jednom malém bytě na pražském Žižkově. Po smrti maminky mi zůstal byt, který se stal nejen mým domovem, ale i symbolem rodinných vzpomínek a bolestí. Teď, když jsem nemocná, cítím, že moje vlastní rodina čeká jen na to, až odejdu, aby si byt rozebrali – a já nevím, jak s tím žít.
Seděla jsem v kuchyni, když mi zazvonil telefon a dozvěděla jsem se, že můj manžel Jakub měl vážnou autonehodu. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět a s každou další hodinou vyplouvaly na povrch nové lži a tajemství, které jsem nikdy nečekala. Tato noc mě změnila navždy a donutila mě ptát se, jestli vůbec někdy poznám celou pravdu.
