Jmenuji se Ivana a po letech marného snažení jsem ve svých osmatřiceti letech porodila syna Filipa. Každý den zápasím s pocitem viny, že ho příliš rozmazluji, zatímco můj muž Tomáš a zbytek rodiny mě kritizují, že mu tím škodím. Tato zpověď je o hledání rovnováhy mezi bezmeznou mateřskou láskou a nutnou disciplínou, o strachu, odsudcích i každodenních bojích pozdního mateřství.
Jmenuji se Petra a stojím na rozcestí mezi mateřstvím a nutností pracovat. Moje maminka mi odmítá pomoci s hlídáním syna, což mě staví do zoufalé situace. Bojuji s pocitem viny, vyčerpáním a otázkou, jestli je možné být dobrou matkou i dcerou zároveň.
Můj příběh začíná návratem do rodného domu po letech ticha mezi mnou a mámou. Bojuji s pocitem viny, touhou po odpuštění a strachem z odmítnutí, protože jsem nikdy nesplnila její představy o životě. Je to vyprávění o rodinných ranách, hledání smíření a odvaze postavit se vlastní minulosti.
Můj otec neustále vyžaduje můj čas a energii, očekává, že budu řešit jeho pochůzky a domácí práce. Ve 35 letech se snažím zvládnout náročnou práci, manželství a dvě malé děti. Navzdory mým vlastním ohromujícím povinnostem trvá můj otec na tom, abych byla jeho hlavní prioritou.
Moje sestra mě obviňuje z toho, že její manžel ji opustil. Neopustil ji kvůli mně. Podle mé sestry, kdybych se jen držela dál, mohli by žít klidný život. Jistě, užívali by si života, ale já bych stále platila nájem za byt, zatímco moje sestra a její manžel by žili v
