Jmenuji se Tomáš a byl jsem odložen hned po narození kvůli vzácné genetické poruše. Prošel jsem dětskými domovy, pěstounskými rodinami i šikanou, ale nikdy jsem nepřestal toužit po skutečné rodině a přijetí. Můj příběh je o bolesti, odvaze a hledání vlastní hodnoty v zemi, kde být jiný znamená být sám.
Jmenuji se Tomáš a celý život mě provází pocit, že nikam nepatřím. Narodil jsem se s vzácnou genetickou poruchou a rodiče mě hned po porodu nechali v porodnici. Prošel jsem několika dětskými domovy a pěstounskými rodinami, ale skutečný domov jsem dlouho hledal marně.
„Přestaň brečet! Nikdy jsem ti nic neslíbil! Nechci tebe ani to dítě!“ křičel Marek. Otočil se a odešel. Dlouho jsem seděla na lavičce v parku a přemýšlela o svém dalším kroku.
„Tomáši, na tohle nemám čas. Musím se připravit na svatbu. Chceš, aby bylo všechno perfektní pro tvého tátu, že?“ odpověděla Sarah, aniž by zvedla oči od svého telefonu.
Po smrti mé matky se můj otec nedokázal vyrovnat a začal pít. Byl jsem ponechán sám sobě. Neměli jsme jídlo a já neměl čisté oblečení. Nakonec jsem byl vzat do pěstounské péče, ale moje macecha mě vzala zpět domů.
Táta nezvládl její ztrátu, a tak se uchýlil k alkoholu. Musel jsem se o sebe postarat sám. Neměli jsme jídlo. Neměl jsem čisté oblečení.
„Karel, na tohle nemám čas. Musím se připravit na svatbu. Chceš, aby bylo všechno perfektní pro tvého tátu, že?“ odpověděla Viktorie, aniž by zvedla oči od svého telefonu.
Matěj vysvětloval svou životní filozofii jednoduše: nejprve vysoká škola, pak práce a nyní kariérní rozvoj. Vážné vztahy nikdy nebyly na jeho radaru. Ale když se objevila nečekaná zodpovědnost, musel se rozhodnout.
