Jmenuji se Lucie a stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života: jak se postavit bratrovi, který odmítl postarat se o naši nemocnou maminku a chtěl prodat její byt. Všechno, co jsem si myslela, že vím o rodině, se rozpadlo během několika týdnů. Teď nevím, jestli mám bratra navždy zavrhnout, nebo hledat cestu zpět.
Jednoho deštivého večera jsem náhodou zaslechl mámin rozhovor s lékařem a zjistil, že mi celou dobu tajila svou nemoc. Prožívám v sobě směs viny, hněvu a smutku, protože jsem si nevšiml, jak moc trpí. Teď hledám cestu, jak jí být oporou a přitom se neztratit ve vlastních emocích.
Stojím v kuchyni, zatímco máma křičí, že nikam nepůjde. Musím ji přesvědčit, že domov pro seniory je pro ni to nejlepší, ale sám tomu sotva věřím. Když mezi jejími věcmi najdu starý dopis, všechno, co jsem si myslel o našem vztahu, se otřese v základech.
Moje maminka oslavila sedmdesátiny a já ji přivedla k nám domů, protože jsem cítila, že jí dlužím péči. Brzy jsem ale zjistila, že naše rodina na to není připravená a že staré rány mezi mnou, manželem a dětmi vyplouvají na povrch. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem udělala správné rozhodnutí, nebo jestli jsem jen podlehla pocitu viny.
Jmenuji se Ivana a nikdy bych nevěřila, že se naše rodina rozpadne kvůli penězům a sobectví. Můj bratr Petr odmítl postarat se o naši nemocnou maminku a místo toho plánoval prodat její dům za jejími zády. Od té doby jsme s mámou přerušily s Petrem veškerý kontakt, ale bolest a otázky zůstávají.
Když jsem se rozhodl přivést svou maminku, Jarmilu, k sobě domů, věřil jsem, že je to správné rozhodnutí. Po měsíci jsem ji však musel vrátit zpět do jejího malého rodného města. Přátelé mě považují za bezcitného, ale situace byla mnohem složitější, než si dokázali představit.
Po smrti otce jsem se rozhodl přivést maminku do svého městského bytu, abychom se navzájem podpořili. Toto rozhodnutí však přineslo nečekané výzvy a konflikty, které mě nutí přehodnotit naše rodinné vztahy. Zjišťuji, že život s maminkou není tak jednoduchý, jak jsem si představoval.
Když jsme vyrůstali, často jsme se s bratrem hádali. Je o tři roky mladší než já a náš táta téměř vždy stál na jeho straně. Zejména táta. Škola byla trochu úlevou: žádní rodiče kolem a ostatní děti mě chápaly a často kritizovaly Jirku za jeho aroganci a domýšlivost. Neuplynul den, aby se mi nevysmíval kvůli mému vzhledu.
