Jmenuji se Petr a nikdy bych nevěřil, že obyčejné jablko dokáže rozdělit rodinu. Když jsem zkusil naší dceři Aničce připravit zábavnou výzvu s ovocem, netušil jsem, jaké emoce to v nás všech probudí. Teď přemýšlím, jestli jsme se kvůli jedné hře nepřestali slyšet.
Po nečekaném povýšení jsem se rozhodl odjet sám na Lipno, zatímco moje žena Jana a naše dvě malé děti zůstaly doma v Praze. Moje rozhodnutí otřáslo základy naší rodiny a donutilo mě přehodnotit, co pro mě znamená domov a blízcí. Tento příběh je o tom, jak jsem pochopil, že největším darem není svoboda, ale rodina.
Jmenuji se Martin a myslel jsem si, že mám všechno – milující ženu, dceru a klidný život v Brně. Když ale moje dcera Anička vážně onemocněla a moje žena Jana zmizela beze stopy, začal se rozplétat řetězec lží, který změnil celý můj svět. Musel jsem čelit pravdě o svém otcovství, zradě i vlastní slabosti a naučit se, co znamená být skutečným otcem.
Celý život jsem žila s pocitem, že můj otec, Petr, mě opustil. Teď, když jsem dospělá a mám vlastní rodinu, se najednou objevil a žádá mě o odpuštění. Toto je příběh o bolesti, hněvu i naději na smíření.
Jmenuji se Ivan a celý život jsem se snažil být dobrým otcem. Můj syn Lukáš se mi však postupně vzdaloval, až mezi námi zůstalo jen ticho a nevyřčená bolest. Teď, když už ho nemohu obejmout, přemýšlím, zda je možné najít odpuštění a pochopení tam, kde zůstaly jen trosky vztahu.
Vše začalo jedním telefonátem z nemocnice, který mi obrátil život naruby. Po patnácti letech manželství mi manželka Jana beze slova zmizela a já zůstal sám s naší dcerou Klárou. Když Klára onemocněla a lékaři potřebovali genetické informace, zjistil jsem, že nejsem jejím biologickým otcem – a to byl teprve začátek.
Jmenuji se Ivan a nikdy by mě nenapadlo, že mi život položí otázku: ‚Jsi opravdu otcem svého syna?‘ Tahle zpověď vás provede mým peklem pochybností, lásky i zrady, když se snažím zjistit pravdu o synovi, kterého jsem roky vychovával. Nakonec, tváří v tvář pravdě, musím rozhodnout, co znamená být otcem – krev, nebo srdce.
Po rozvodu s manželkou Janou jsem ztratil kontakt se svými dcerami, Klárou a Eliškou. Cítil jsem se osamělý a provinilý, ale rozhodl jsem se bojovat o jejich důvěru a lásku. Toto je příběh o bolesti, naději a malých krocích, které nás znovu spojily.
Celý život jsem žil s pocitem, že mě můj otec opustil. Teprve když jsem dospěl, se mi ozval s omluvou a prosbou o druhou šanci. Toto je příběh o bolesti, hněvu, ale i odpuštění a cestě ke smíření.
Jmenuji se Eliška a stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života: mám mě k oltáři vést můj biologický otec, kterého jsem téměř neznala, nebo můj nevlastní táta, který mě vychoval a byl mi oporou? Vše vyvrcholilo na rodinné oslavě, kde se staré rány znovu otevřely a já musela čelit pravdě o své rodině. Teď nevím, jestli vůbec dokážu udělat správné rozhodnutí.
Nikdy nezapomenu ten okamžik, kdy mi lékařka v porodnici oznámila, že naše dcera možná není naše. S manželem jsme roky bojovali s neplodností a najednou jsme stáli před rozhodnutím, které by zlomilo srdce každému rodiči. Tento příběh je o bolesti, pochybnostech i síle rodiny, která se musí rozhodnout, co znamená být skutečným rodičem.
Setkala jsem se po letech s otcem, který mě opustil, když mi bylo sedm. Vždycky mi říkali, že mám jeho oči, ale to bylo jediné, co mi po něm zbylo. Teď stojím tváří v tvář muži, který zapomněl na mé narozeniny, a snažím se pochopit, jestli je možné odpustit a začít znovu.
