Jednoho deštivého večera v Praze, když mi máma u večeře znovu připomene, že mi je už pětatřicet a jsem pořád sama, mi dojde, že celý život jen vyhovuju ostatním. Můj příběh je o tom, jak jsem byla vždy ta praktická, spolehlivá dcera, sestra i kolegyně – a jak jsem se rozhodla konečně vystoupit z této role. Opravdu stačí být užitečná, nebo všichni toužíme po tom, aby nás někdo viděl i jako ženu?
Osmnáct let jsem v naší malé pražské kavárně obsluhovala starého, mrzutého pana Františka, aniž bych o něm cokoli věděla. Když jednoho dne přestal chodit, začala jsem pátrat po jeho osudu a objevila pravdu, která mi změnila pohled na lidi i na sebe samu. Tato zpověď je o samotě, předsudcích a o tom, co zůstává nevyřčeno mezi řádky každodenního života.
Celý život jsem se starala o rodinu, až jsem se v padesáti ocitla na pokraji zhroucení. Konflikty s mojí snachou Lenkou a nepochopení ze strany syna mě donutily přehodnotit vlastní hodnotu. Teď se ptám: Máme právo žít i pro sebe, nebo jsme navždy jen služkami svých blízkých?
V dramatickém příběhu popisuji, jak mě manžel opustil s krutými slovy, jak jsem se musela postavit na vlastní nohy kvůli svým synům a jak jsem čelila jeho návratu. Sdílím své vnitřní boje, rodinné konflikty i cestu k vlastní síle. Na konci se ptám, zda je možné skutečně odpustit tomu, kdo nám jednou zlomil srdce.
Jednoho večera jsem konečně našla odvahu říct svému manželovi, že už nebudu dělat všechno sama. Roky jsem žila v tichém hněvu a únavě, až jsem jednoho dne vybuchla. Můj příběh je o nastavování hranic, bolesti a naději, že i ženy v Česku mohou říct dost.
Jmenuji se Magdaléna a můj život se obrátil naruby, když jsem si uvědomila, že žiji v toxickém vztahu s mužem, který mě ničil. Dlouhé roky jsem bojovala s pocitem viny, vyčerpáním a beznadějí, než jsem našla odvahu postavit se sama za sebe. Toto je můj příběh o cestě z temnoty do světla, o boji za vlastní důstojnost a naději.
Můj život se změnil v nekonečný boj mezi láskou k manželovi a zklamáním z jeho nezdravé závislosti na matce. Každý den jsem hledala odpověď na otázku, kde jsem udělala chybu a jestli je možné najít vlastní klid. Toto je můj příběh o zoufalství, odvaze a hledání síly v sobě samé.
Jmenuji se Jitka a celý život jsem poslouchala, že mou povinností je být doma, starat se o děti a manžela. Ale jednoho dne jsem si uvědomila, že takhle už dál nemůžu – chtěla jsem víc, chtěla jsem žít i pro sebe. Můj boj za vlastní štěstí rozvrátil rodinu, ale otevřel mi oči i srdce.
Jmenuji se Jana a celý život jsem byla ta, která nikdy neřekla ne. Můj byt v Praze se stal azylem pro rodinu i přátele, kteří mě brali jako samozřejmost. Teprve když jsem se psychicky zhroutila, pochopila jsem, že musím začít chránit sama sebe a říct dost.
Jmenuji se Eliška Malá, je mi 62 let a teprve teď vím, co znamená žít naplno. Celý život jsem byla tou, která ustupuje, pečuje a zapomíná na sebe, až mě vlastní rodina dohnala na pokraj zoufalství. Dnes vám vyprávím, jak jsem se po letech bolesti a samoty rozhodla změnit svůj osud a proč už nikdy nechci být jen stínem sama sebe.
Jmenuji se Hana a nikdy nezapomenu na den, kdy mě můj muž Petr opustil, když jsem byla v devátém měsíci těhotenství. Po třech letech se objevil znovu, s prosbou o odpuštění, a já musela najít sílu v sobě i ve své víře, abych se rozhodla, jak naložit se svou budoucností. Tento příběh je o bolesti, naději a odvaze odpustit.
Příběh o tom, jak jsem po letech náhodně potkala svého bývalého přítele Petra, který mě zcela ignoroval, a přesto jsem pocítila nečekanou úlevu a radost. Vzpomínám na naši bouřlivou minulost, rodinné konflikty a vlastní nejistoty, které mě dlouho svazovaly. Teď se ptám sama sebe, proč mě jeho nezájem tolik potěšil a co to vypovídá o mně samotné.
