Většinu svého života jsem strávila prací v zahraničí. Vydělávala jsem slušné peníze, i když mi strašně chyběly mé děti a rodina. Vždycky jsem si říkala, že to dělám jen pro ně, abych jim zajistila dobrý život, protože nikdo jiný by se o to nepostaral. V posledních letech pro mě bylo stále těžší pracovat – už jsem nebyla mladá a práce byla náročná.
Měli by dospělé děti žít blízko svých rodičů? Nedávný rozhovor s mojí matkou mě přiměl tuto otázku hluboce promyslet. Věřím, že nejsem jediná, kdo se s tímto problémem potýká. Mluvili jsme o tom, jak rychle děti rostou. Ještě včera jsem vedla svou dceru do první třídy, a dnes maturuje a připravuje se na odchod z domova. Musíme se
Vyrůstal jsem s matkou samoživitelkou a brzy jsem pochopil, že musím tvrdě pracovat, abych si zajistil budoucnost. Moje matka, Anna, dělala, co mohla, ale finanční zátěž spojená s vysokou školou byla pro ni příliš velká. Toto je příběh o tom, jak jsem ztratil kontakt se svou rodinou.
Byl jsem si jistý, že nezestárnu sám, ale mýlil jsem se. Nyní se zdá, že mě nikdo nepotřebuje. Přestože žijeme ve stejném městě, vidíme se jen zřídka. Vždycky jsem si myslel, že v mých pozdních letech mi někdo podá sklenici vody.
Stará Věra přemýšlela o krutých slovech své dcery Anety, když seděla sama ve svém chladném domě. Přijela sem o několik hodin dříve a teď, nejistá, co dělat dál, cítila, jak ji pohlcuje chlad a osamělost.
Život má svůj způsob, jak nám předkládat hluboké lekce prostřednictvím těch nejneočekávanějších setkání. Jedno tiché odpoledne v komunitním centru jsem měl tu čest setkat se s Isabelou, seniorkou s příběhem, který vyzývá běžné představy o rodině, osamělosti a naplnění. Její vyprávění nabízí dojemný pohled na složitosti života a omyly, které obklopují představu, že děti mohou zabránit osamělosti ve stáří.
