„Ve 72 letech se ocitám sám ve městě plném života. Moje děti mají své vlastní životy a mé pokusy o znovunavázání kontaktu se setkaly s laskavým odstupem. Dny se zdají dlouhé a noci ještě delší, zatímco hledám smysl v této nové kapitole osamělosti.“
Tento příběh zkoumá život důchodkyně v České republice, zdůrazňuje často neviditelné výzvy a emocionální boje, kterým čelí během podzimu života. Na rozdíl od obvyklých příběhů o odpočinku a spokojenosti nabízí tento příběh syrový a upřímný pohled na složitosti stárnutí, odhalující pochmurnou a realistickou perspektivu.
Podle Světové zdravotnické organizace je věkové rozmezí 75-90 let považováno za seniorský věk. To však neznamená, že každý senior je bezmocný. Mnozí stále mají co nabídnout a zaslouží si respekt a podporu od svých rodin.
Mám dvě děti, čtyři vnoučata a dvě snachy, přesto jsem žila jako samotářka. Ale když jsem zmínila, že dům odkazuji své neteři, najednou se objevily a způsobily scénu. Je teď jasné, že jim jde jen o můj majetek. Doufala jsem, že mě mé děti podpoří ve stáří, ale místo toho
Mám dvě děti, čtyři vnoučata a dvě snachy, přesto jsem žila jako samotářka. Ale když jsem zmínila, že chci dům odkázat své neteři, všichni se objevili a začali dělat scény. Je teď jasné, že jim jde jen o můj dům. Doufala jsem, že mě mé děti podpoří ve stáří, ale místo toho
Byla jsem si jistá, že nestárnu v osamění, ale mýlila jsem se. Nikdo mě teď nepotřebuje. I když žijeme ve stejném městě, vidíme se jen zřídka.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu v důchodu žebrat. Všechno v mém životě se zdálo být v pořádku. Měla jsem úžasného manžela a vždy jsme nacházeli společnou řeč s našimi dětmi. Téměř vždy. Jako každý rozumný člověk jsem přemýšlela o penězích. Ale nikdy jsem se nebála, že by mi došly. Koneckonců, šetřila jsem a když byl můj manžel ještě naživu, dokonce jsme spolu cestovali.
V 60 letech jsme s manželem přišli k bolestnému zjištění, že nás naše děti už nepotřebují. Všechny tři si vzaly, co chtěly, a jednoduše nechaly svého otce a matku za sebou. Náš syn ani nezvedá telefon, když volám. Bude tu někdo, kdo nám pomůže ve stáří? Vdala jsem se ve 20 letech.
Jan si stále nemohl zvyknout na své nové prostředí. Život je nepředvídatelný. Otec čtyř dětí, nikdy si nepředstavoval, že stráví své stáří v domově důchodců. Ale jeho život byl kdysi plný radosti a prosperity. Měl dobře placenou práci, prostorný dům, auto, úžasnou manželku a čtyři krásné děti.
V 60 letech jsme si s manželem uvědomili, že nás naše děti už nepotřebují. Všechny tři dostaly, co chtěly, a jednoduše nás opustily. Náš syn Jan dokonce nezvedá telefon, když volám. Bude tu někdo, kdo nám pomůže ve stáří? Vdala jsem se ve 20 letech.
