Celý život jsem žila pro své děti, obětovala jim vše, co jsem mohla, a doufala, že stáří prožiji obklopená jejich láskou. Místo toho mě však čeká prázdný byt, ticho a pocit, že jsem pro ně přestala existovat. Hledám odpověď na otázku, kde se stala chyba a jestli je ještě možné najít cestu zpět k rodině.
Jmenuji se Hana a po smrti manžela žiji sama v pražském paneláku. Moje děti mají vlastní životy a já se potýkám s pocitem osamění a zbytečnosti. Sdílím svůj příběh, abych našla radu, útěchu a možná i nové přátele.
Jmenuji se Karolína a poslední roky mého života se točí kolem nekonečných rodinných oslav, které mě vysávají. Můj muž Tomáš nechápe, jak moc mě ničí neustálé návštěvy jeho rodičů, kteří si z našeho bytu udělali druhý domov. Dnes jsem poprvé odmítla otevřít dveře – a všechno se změnilo.
Jmenuji se Bohumil a právě dnes slavím sto let. Celý život jsem žil ve stínu války, ztrát a ticha, které po sobě zanechaly roky strachu. Netušil jsem, že právě sousedé, které jsem považoval za cizí, mi připomenou, že i po tolika letech může člověk znovu najít domov.
Jednoho chladného podzimního rána jsem zahlédla malého Filipa, jak sám sedí na houpačce v našem sídlištním parku. Jeho příběh mě zasáhl natolik, že jsem s manželem Petrem udělala rozhodnutí, které nám obrátilo život naruby. Bojovali jsme nejen s byrokracií, ale i s vlastními pochybnostmi a předsudky okolí, abychom Filipovi dali šanci na lepší život.
Jmenuji se Jana a letošní Silvestr se pro mě stal symbolem vnitřního boje mezi vlastními potřebami a očekáváními mého manžela Petra. Zatímco on touží po velké oslavě plné přátel, já po roce plném zklamání a únavy toužím jen po klidu a blízkosti. Tento konflikt nás oba postavil před otázku, co vlastně znamená být spolu a naslouchat si.
Stojím ve frontě na úřadě práce v Plzni, v ruce složku s dokumenty a v hlavě tisíc myšlenek. Celý život jsem se starala o ostatní, zapomínala na sebe, a teď, když jsem sama potřebovala pomoc, zjistila jsem, jak těžké je požádat. Tento příběh je o tom, co znamená být neviditelný pro vlastní rodinu i společnost, když jste zvyklí dávat všechno ostatním.
Třicet let manželství jsme s manželem Petrem chtěli oslavit v kruhu rodiny, ale naše děti, Jana a Ondřej, se rozhodly nepřijít. V ten večer jsem si bolestně uvědomila, jak moc jsme se od sebe vzdálili a jak těžké je najít cestu zpět. Přemýšlím, kde jsme udělali chybu a jestli je ještě možné napravit to, co se mezi námi ztratilo.
Celý život jsem žila pro své děti a rodinu, aniž bych si uvědomovala, že existuje něco víc. Až ve 48 letech jsem zjistila, že svět je mnohem širší, než jsem si kdy dokázala představit. Teď se ptám sama sebe, jestli je možné začít znovu, když už je na všechno pozdě.
Celý život jsem obětovala svým dětem, abych jim dala to nejlepší, co jsem mohla. Když jsem však zestárla a potřebovala jejich pomoc, obrátily se ke mně zády. Teď sedím v prázdném bytě a přemýšlím, kde se stala chyba.
Jmenuji se Lucie a můj život se během jednoho večera obrátil vzhůru nohama. Můj manžel Daniel se zničehonic pohádal s mou rodinou a od té doby jim zakázal vstup do našeho domu. Teď stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života: rodina, nebo manželství?
Jmenuji se Barbora a můj manžel Tomáš přišel o práci. Zatímco já se snažím udržet naši rodinu nad vodou, Tomáš utíká do světa počítačových her a já zůstávám sama na všechno. Každý den bojuji s únavou, nejistotou a otázkou, jestli ještě někdy budeme skutečně rodina.
