„Poslouchej pozorně, můj drahý chlapče…“ zašeptal otec, jeho hlas sotva slyšitelný. Každý nádech byl bojem. Nemoc byla neúprosná, den za dnem mu kradla vitalitu. Ležel v tlumeně osvětleném pokoji, křehký a unavený. Pro Tomáše byl pouhým stínem silného muže, kterého kdysi znal. Jeho otec byl vždy pilířem síly, plný života a smíchu. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Petra… Potřebuje někoho, kdo na něj dohlédne. Je jiný než ostatní…“
– Chápu, že je to tvůj bratr a chceš mu pomoci – řekla Anna, pečlivě volící slova – Ale už jsme mu pomohli. Půjčili jsme mu značnou částku peněz, když o to požádal. Dovolili jsme mu splatit to později, protože to nemohl udělat včas. Předpokládám, že bychom mohli počkat ještě trochu déle, ale musíme platit naše vlastní účty
Půjčil jsem auto mámě, aby jí pomohl, ale ona ho půjčila mému bratrovi, který ho nakonec naboural. Auto lze opravit, ale bude to drahé, protože pojištění nepokryje náklady. Bratr slibuje, že škody zaplatí, ale máma je na mě naštvaná, že jsem se na ni rozzlobil.
