„Mami, prosím odejdi a nevracej se,“ řekl zlomený syn
– „Mami, měla jsi přijet příští týden,“ odpověděl Jan, hlasitě zívajíc. „Připravili bychom se, vyzvedli tě na nádraží…“ – „Ano, teď,“ třásla se Marie. –
„Přijela jsem pomoci svému synovi a snaše, ale syn řekl, že pro mě není místo“
Dokud mému synovi Jakubovi nebylo 27 let, žili jsme spolu jen my dva. Občas si domů přivedl přítelkyně. Několikrát to dokonce vypadalo, že se blíží svatba, ale vždy to skončilo rozchodem. Jakub vždy hledal vážný a silný vztah. Ale žádná z těchto dívek v to nevěřila. Poslední přítelkyně přímo řekla, že nemá v úmyslu žít s maminčiným mazánkem. Pro mě
„Roky tvrdé práce v zahraničí: Koupila jsem každému ze svých tří dětí dům, ale ani jedno mě nenechalo přespat“
Většinu svého života jsem strávila prací v zahraničí. Vydělávala jsem slušné peníze, i když mi strašně chyběly mé děti a rodina. Vždycky jsem si říkala, že to dělám jen pro ně, abych jim zajistila dobrý život, protože nikdo jiný by se o to nepostaral. V posledních letech pro mě bylo stále těžší pracovat – už jsem nebyla mladá a práce byla náročná.
„Obětovali jsme vše pro naše dcery: Zasloužíme si takovou neúctu?“
Když naše dcery dospěly, mysleli jsme si s manželem, že si konečně můžeme oddechnout. Měli jsme dvě dcery, které jsme museli podporovat, a bylo to těžké. Oba jsme pracovali v továrně a vydělávali velmi málo, takže jsme museli šetřit na všem. Byla jsem hrdá, že mé děti chodily do školy, která nebyla horší než školy dětí bohatých rodičů. Obětovali jsme vše, aby naše dcery měly, co potřebovaly.
„Požádal jsem svou přítelkyni o ruku na veřejnosti, ale řekla ne. Je náš vztah u konce?“
Mohl jsem před lety opustit vysokou školu, ale slíbil jsem Kláře, že získám titul. Jsem zvyklý dodržovat své sliby, ať se děje cokoli. Během studia jsme spolu bydleli na kolejích.