Jednoho deštivého večera jsem stála před zamčenými dveřmi bytu svého syna a v ruce svírala igelitku s posledními věcmi. Všechno, co jsem celý život budovala, se mi rozpadlo pod rukama, když mě vlastní děti odmítly přijmout pod svou střechu. V těch nejtěžších chvílích jsem našla útěchu v modlitbě a víře, která mi pomohla znovu najít smysl života.
Jmenuji se Lucie a právě jsem zjistila, že zůstanu sama s dítětem, protože můj přítel Kamil a jeho matka odmítají svatbu. Cítím se zrazená, opuštěná a nevím, jestli mám ještě bojovat za naši rodinu. Kamilův otec mi nabízí podporu, ale já stojím na rozcestí a nevím, kudy dál.
Jmenuji se Lucie a vyprávím vám o svém nejbolestnějším, ale zároveň nejkrásnějším Vánocům. Vyrůstala jsem v pěstounské péči, kde jsem stále toužila po skutečném domově a lásce, která by mě objala napořád. Všechno se změnilo, když jsem napsala dopis Ježíškovi a moji pěstouni ho našli.
Od dětství jsem toužil po samostatnosti, ale když jsem ji konečně získal, zjistil jsem, jak křehké jsou rodinné vazby. S manželkou jsme čelili odmítnutí a nezájmu ze strany nejbližších právě ve chvíli, kdy jsme potřebovali pomoc. Tento příběh je o zklamání, hněvu, ale i o síle postavit se na vlastní nohy v zemi, kde rodina znamená všechno – nebo vůbec nic.
Jsem Lucie a od chvíle, kdy jsem se zamilovala do Petra, žiju mezi dvěma světy. Jeho rodina mě nikdy nepřijala celou, zvlášť jeho matka, která odmítá moji dceru Aničku, ale mého syna Filipa miluje jako vlastního. Každý den bojuji s pocitem viny, bezmoci a otázkou, zda někdy najdeme skutečný domov.
Celý život jsem věřila, že rodina drží pohromadě, ale když jsem potřebovala pomoc s dětmi, moje vlastní máma mě zklamala. Po narození nejmladšího syna se mezi námi otevřela propast, kterou jsem nečekala. Teď stojím před otázkou, jestli má smysl dál bojovat o vztah, který možná nikdy nebyl skutečný.
Jmenuji se Honza a celý život jsem prožil v dětských domovech, kde jsem se naučil nevěřit nikomu. Po bolestném odmítnutí jedné rodiny jsem už ztratil naději, že někdy najdu skutečný domov. Ale pak přišli Petr a Martina a všechno se změnilo – i když cesta k důvěře byla dlouhá a plná bolesti.
Jmenuji se Tomáš a byl jsem odložen hned po narození kvůli vzácné genetické poruše. Prošel jsem dětskými domovy, pěstounskými rodinami i šikanou, ale nikdy jsem nepřestal toužit po skutečné rodině a přijetí. Můj příběh je o bolesti, odvaze a hledání vlastní hodnoty v zemi, kde být jiný znamená být sám.
Jsem Jana a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní dcera Monika odmítne pozvat na svůj svatební den. Myslela jsem, že se za mě stydí, ale skutečný důvod byl mnohem hlubší a bolestivější. Tato zkušenost mi převrátila život naruby a donutila mě přehodnotit všechno, co jsem kdy považovala za samozřejmé.
To léto jsem hledala své místo v nové rodině, mezi rozpačitými pokusy o lásku mého otce a tvrdou upřímností mé nevlastní sestry Kláry. Na pláži v Doksech, mezi přílivy a pomíjivými hrady z písku, jsem poznala bolest odmítnutí i sílu přijmout pravdu. Je to příběh o létě, kdy jsem zjistila, že prohra může být začátkem něčeho nového.
Jmenuji se Alena a v sedmašedesáti letech jsem zjistila, že domov není samozřejmost. Moje děti mě odmítly přijmout pod svou střechu a já se musím vyrovnat s pocitem odmítnutí i nejistotou, co bude dál. Tento příběh je o bolesti, hledání smíření a odvaze začít znovu.
„Co ode mě chceš? Sliboval jsem ti někdy, že si tě vezmu? Nepotřebuji tebe ani tohle dítě! Ani nevím, jestli je moje; pravděpodobně jsi mě podvedla,“ řekl Jakub Emě. Nemohla uvěřit svým uším. Jak se mohl muž, kterého milovala, proměnit v takového netvora? Kdy se to stalo? Dříve jí vyznával lásku.
