Jmenuji se Marie a je mi 68 let. Po smrti manžela jsem zůstala sama v malém bytě na pražském sídlišti a když jsem požádala své děti, zda bych mohla žít s nimi, odmítly mě. Každý den bojuji s pocitem samoty a přemýšlím, co ještě mohu udělat, abych nebyla jen stínem ve vlastním životě.
Jmenuji se Emílie a v mém životě se odehrává boj mezi láskou, předsudky a touhou po přijetí. Moje tchyně odmítá přijmout mého syna z prvního manželství jako svého vnuka, což rozděluje naši rodinu a zraňuje mé dítě. Každý den hledám sílu postavit se za svého syna a najít cestu ke smíření, i když bolest a hněv často vítězí.
Jednoho dne jsem zaslechla, jak moje dcera říká vnoučkovi, že mě možná dají do domova důchodců. Ta věta mě zasáhla jako blesk a od té chvíle jsem začala bojovat o své místo v rodině. V příběhu popisuji bolest, strach i naději, které prožívám, když mám pocit, že už nejsem potřebná.
Jednoho dne mi rodiče řekli, že už nejsem jejich dcera. Po propuštění z nemocnice jsem zůstala sama, bez opory a pochopení. V tomto příběhu sdílím, jak jsem se snažila přežít bolest, najít smysl života a odpustit těm, kteří mě nejvíc zranili.
Jsem Jana a moje nevlastní dcera mě nepozvala na svou svatbu. Můj manžel je kvůli tomu rozzuřený a volal své bývalé ženě, aby situaci vyřešil. Teď stojím před otázkou, co vlastně znamenám pro svou rodinu a jak dál žít s pocitem odmítnutí.
Jednoho deštivého večera jsem stála před zamčenými dveřmi bytu svého syna a v ruce svírala igelitku s posledními věcmi. Všechno, co jsem celý život budovala, se mi rozpadlo pod rukama, když mě vlastní děti odmítly přijmout pod svou střechu. V těch nejtěžších chvílích jsem našla útěchu v modlitbě a víře, která mi pomohla znovu najít smysl života.
Jmenuji se Lucie a právě jsem zjistila, že zůstanu sama s dítětem, protože můj přítel Kamil a jeho matka odmítají svatbu. Cítím se zrazená, opuštěná a nevím, jestli mám ještě bojovat za naši rodinu. Kamilův otec mi nabízí podporu, ale já stojím na rozcestí a nevím, kudy dál.
Jmenuji se Lucie a vyprávím vám o svém nejbolestnějším, ale zároveň nejkrásnějším Vánocům. Vyrůstala jsem v pěstounské péči, kde jsem stále toužila po skutečném domově a lásce, která by mě objala napořád. Všechno se změnilo, když jsem napsala dopis Ježíškovi a moji pěstouni ho našli.
Od dětství jsem toužil po samostatnosti, ale když jsem ji konečně získal, zjistil jsem, jak křehké jsou rodinné vazby. S manželkou jsme čelili odmítnutí a nezájmu ze strany nejbližších právě ve chvíli, kdy jsme potřebovali pomoc. Tento příběh je o zklamání, hněvu, ale i o síle postavit se na vlastní nohy v zemi, kde rodina znamená všechno – nebo vůbec nic.
Jsem Lucie a od chvíle, kdy jsem se zamilovala do Petra, žiju mezi dvěma světy. Jeho rodina mě nikdy nepřijala celou, zvlášť jeho matka, která odmítá moji dceru Aničku, ale mého syna Filipa miluje jako vlastního. Každý den bojuji s pocitem viny, bezmoci a otázkou, zda někdy najdeme skutečný domov.
Celý život jsem věřila, že rodina drží pohromadě, ale když jsem potřebovala pomoc s dětmi, moje vlastní máma mě zklamala. Po narození nejmladšího syna se mezi námi otevřela propast, kterou jsem nečekala. Teď stojím před otázkou, jestli má smysl dál bojovat o vztah, který možná nikdy nebyl skutečný.
Jmenuji se Honza a celý život jsem prožil v dětských domovech, kde jsem se naučil nevěřit nikomu. Po bolestném odmítnutí jedné rodiny jsem už ztratil naději, že někdy najdu skutečný domov. Ale pak přišli Petr a Martina a všechno se změnilo – i když cesta k důvěře byla dlouhá a plná bolesti.
