To léto jsem hledala své místo v nové rodině, mezi rozpačitými pokusy o lásku mého otce a tvrdou upřímností mé nevlastní sestry Kláry. Na pláži v Doksech, mezi přílivy a pomíjivými hrady z písku, jsem poznala bolest odmítnutí i sílu přijmout pravdu. Je to příběh o létě, kdy jsem zjistila, že prohra může být začátkem něčeho nového.
Jmenuji se Alena a v sedmašedesáti letech jsem zjistila, že domov není samozřejmost. Moje děti mě odmítly přijmout pod svou střechu a já se musím vyrovnat s pocitem odmítnutí i nejistotou, co bude dál. Tento příběh je o bolesti, hledání smíření a odvaze začít znovu.
„Co ode mě chceš? Sliboval jsem ti někdy, že si tě vezmu? Nepotřebuji tebe ani tohle dítě! Ani nevím, jestli je moje; pravděpodobně jsi mě podvedla,“ řekl Jakub Emě. Nemohla uvěřit svým uším. Jak se mohl muž, kterého milovala, proměnit v takového netvora? Kdy se to stalo? Dříve jí vyznával lásku.
– „Mami, měla jsi přijet příští týden,“ odpověděl Jan, hlasitě zívajíc. „Připravili bychom se, vyzvedli tě na nádraží…“ – „Ano, teď,“ třásla se Marie. –
Dokud mému synovi Jakubovi nebylo 27 let, žili jsme spolu jen my dva. Občas si domů přivedl přítelkyně. Několikrát to dokonce vypadalo, že se blíží svatba, ale vždy to skončilo rozchodem. Jakub vždy hledal vážný a silný vztah. Ale žádná z těchto dívek v to nevěřila. Poslední přítelkyně přímo řekla, že nemá v úmyslu žít s maminčiným mazánkem. Pro mě
Většinu svého života jsem strávila prací v zahraničí. Vydělávala jsem slušné peníze, i když mi strašně chyběly mé děti a rodina. Vždycky jsem si říkala, že to dělám jen pro ně, abych jim zajistila dobrý život, protože nikdo jiný by se o to nepostaral. V posledních letech pro mě bylo stále těžší pracovat – už jsem nebyla mladá a práce byla náročná.
Když naše dcery dospěly, mysleli jsme si s manželem, že si konečně můžeme oddechnout. Měli jsme dvě dcery, které jsme museli podporovat, a bylo to těžké. Oba jsme pracovali v továrně a vydělávali velmi málo, takže jsme museli šetřit na všem. Byla jsem hrdá, že mé děti chodily do školy, která nebyla horší než školy dětí bohatých rodičů. Obětovali jsme vše, aby naše dcery měly, co potřebovaly.
Mohl jsem před lety opustit vysokou školu, ale slíbil jsem Kláře, že získám titul. Jsem zvyklý dodržovat své sliby, ať se děje cokoli. Během studia jsme spolu bydleli na kolejích.
