Popisuji nejtemnější období svého života po narození dcery, kdy jsem se cítila opuštěná, nepochopená a ztracená v nové roli matky. Bojuji se samotou, odcizením od manžela a zoufale hledám cestu zpět k sobě. Je to příběh bolesti, naděje a otázky, zda je možné znovu najít samu sebe, když jste matkou.
Celý život jsem pracovala v zahraničí, abych svým dětem zajistila lepší budoucnost. Koupila jsem jim dům v Praze, ale když jsem se po letech vrátila domů, čekalo mě jen odmítnutí a chlad. Tento příběh je o tom, jak někdy ani ty největší oběti nejsou odměněny láskou.
Jmenuji se Marie a vždy jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co v životě máme. Všechno se ale změnilo, když si můj syn Petr vzal Lenku. Najednou jsem začala ztrácet kontakt s vnukem, a bolestně jsem si uvědomila, jak křehké jsou vztahy, když do nich vstoupí nedůvěra a cizí vliv.
Od prvního dne v manželství jsem se cítila v rodině svého muže jako cizinec. Vždycky jsem byla ta, která pomáhala, ale když jsem sama potřebovala pomoc, zůstala jsem úplně sama. Teď jsem se rozhodla ten kruh přerušit a konečně si nastavit hranice.
Pracuji jako zdravotní sestra na oddělení neurorehabilitace v Brně. Jednoho dne se musím postavit tváří v tvář své minulosti, když na oddělení přijímají mou odcizenou sestru, o kterou se nikdo nechce postarat. Příběh je o bolesti, vině, rodinných křivdách a otázce, kde končí naše povinnost vůči těm, které jsme kdysi milovali.
Celý život jsem se snažila být tou nejlepší mámou, ale když jsem synovi Tomášovi a snaše Lucii přenechala svůj byt, všechno se obrátilo proti mně. Místo vděku přišla samota, nepochopení a bolestné odcizení. Teď se ptám, jestli mateřská láska někdy není až příliš slepá.
Jsem Anna a ve dvaapadesáti letech jsem přišla o to nejcennější – důvěru vlastní dcery. Po letech obětí a samostatné výchovy mě Klára obvinila z něčeho, co jsem nikdy neudělala. Můj příběh je o bolesti, nedorozumění a zoufalé snaze znovu najít cestu k člověku, kterého miluji nejvíc na světě.
Celý život jsem žila s pocitem, že jsem jako matka selhala. Moje dcera Klára a já jsme spolu bojovaly, hádaly se a odcizily se. Až jedno nečekané přiznání mi otevřelo oči a změnilo náš vztah i můj pohled na sebe samu.
Jmenuji se Marie a po smrti svého manžela jsem zjistila, že domov už není tím bezpečným místem, jakým býval. Spory s nevěstou mě donutily odejít k dceři, kde jsem však narazila na další nepochopení a samotu. Můj příběh je o bolesti, ztrátě a hledání odpovědi na otázku, zda ještě někde existuje místo, kam patřím.
V sobotu večer mi dcera řekla, abych nikomu neříkala, že bydlím u ní. Ta slova mě zasáhla jako blesk a cítila jsem se jako vetřelec ve vlastní rodině. Příběh o bolesti, rodinných tajemstvích a hledání ztracené důstojnosti.
Stojím v kuchyni, když mi dcera Klára klidným hlasem oznámí, že mě nechce na své svatbě. V ten okamžik se mi zhroutí celý svět a v hlavě mi běží roky nepochopení, obětí i nevyřčených slov. Toto je můj příběh o bolesti matky, rodinných konfliktech a hledání odpuštění v realitě české rodiny.
Od chvíle, kdy se narodil můj syn Filip, se mi život obrátil vzhůru nohama. Rodinné vztahy se začaly rozpadat a já jsem se ocitl rozpolcený mezi láskou k dítěti a bolestí z odmítnutí vlastních rodičů. Dnes, když se ohlížím zpět, přemýšlím, jestli je možné milovat a zároveň odmítat.
