– „Nikdy bych si nepředstavovala, že se v padesáti dvou letech stanu takovým terčem posměchu, a to všechno kvůli vlastnímu synovi,“ stěžuje si Jana své nejlepší kamarádce. „Celý život pracuješ na dvou místech, šetříš každou korunu, bereš každou extra práci jen proto, aby tvůj syn měl víc, a nakonec jsi obviněna z toho, že jsi ho okradla! Je to neuvěřitelné…“
Až do svých 50 let jsem neměla tušení, jaký může být život pro jiné lidi, v jiné zemi, s odlišnými pohledy na život. Vyrůstala jsem v malém městě, kde jsem byla krmena stálou dávkou povinností a odpovědností, aniž bych kdy zpochybňovala cestu, která mi byla určena. Teprve mnohem později jsem si uvědomila, o co všechno jsem přišla.
Běžný stereotyp, že matka musí věnovat celý svůj život svým dětem, nesedí každému. Jana, matka dvou dospělých dcer, s tímto názorem nikdy úplně nesouhlasila. Proto se rozhodla pro nekonvenční krok, když zdědila nemovitost po své zesnulé sestře… Co se stalo dál? Jana se vdala mladá a měla dvě krásné dcery. Její manžel se ukázal být
Svobodná matka ve svých pozdních 40 letech se rozhodla investovat všechny své zdroje a energii do budoucnosti svého syna, zaměřujíc se na jeho vzdělání a blaho. Její dobře míněné snahy však nepřinesly očekávané výsledky.
Je o tři roky mladší než já, takže naši rodiče ho vždycky upřednostňovali. Zejména táta. Ve škole to bylo trochu snazší: alespoň tam jsem mohl uniknout neustálému srovnávání.
„Prostorný třípokojový byt v srdci města, potraviny doručované až ke dveřím. Nemusíš se starat o to, jak vyjít s penězi nebo se stresovat nad dalším jídlem. Ale někdy ani ty nejlepší úmysly nemohou zaplnit prázdnotu uvnitř.“
Když naše děti dospěly, mysleli jsme si s manželem, že život bude jednodušší. Měli jsme dvě děti, které jsme museli podporovat, a bylo to těžké. Oba jsme pracovali dlouhé hodiny v nízko placených zaměstnáních, takže jsme museli šetřit na všem. Byla jsem hrdá, že naše děti chodily do dobrých škol, stejně jako děti bohatých rodičů. Obětovali jsme vše, aby měly, co potřebovaly, ale teď s námi zacházejí s neúctou.
Je až neuvěřitelné, jak se moje matka a sestra rozhodly řešit své problémy na můj účet. Máma odmítá zmenšit se do dvou menších bytů, moje sestra nechce spolknout svou hrdost a vyřešit věci s mámou, a já mám pochopit a vystěhovat se ze svého vlastního domova s manželem, aby tam mohla bydlet moje sestra. Mám mladší
Jana vždy snila o tom, že bude mít děti. Lidé kolem ní nikdy nevěděli, jestli její synové mají stejného otce. Chlapci sami také nevěděli. Jana se nikdy nevdala, měla příležitostné vztahy, ale nic vážného. Pracovala jako vedoucí obchodu (nikdo neví, jak tu práci získala), což jí umožnilo
„Protože pak budete muset šetřit peníze na splácení hypotéky! A jste ještě tak mladí! Žijte a užívejte si života!“ stále nám říkala moje matka.
Když jsme vyrůstali, často jsme se s bratrem hádali. Je o tři roky mladší než já a naši rodiče, zejména táta, téměř vždy stáli na jeho straně. Škola pro mě byla trochu útočištěm; nebyli tam rodiče a ostatní děti mě chápaly a často kritizovaly Jakuba za jeho aroganci a domýšlivost. Neuplynul den, aby se mi nevysmíval kvůli mému vzhledu.
„Nikdy jsem si nepředstavovala, že se v padesáti dvou letech stanu takovým terčem posměchu, a to vše díky vlastní dceři,“ svěřuje se Viktorie své kamarádce. „Celý život pracuješ na dvou místech, šetříš každou korunu, bereš jakoukoli další práci jen proto, aby tvoje dcera měla víc, a nakonec tě obviní, že jsi jí kradla! A nejen to, ale ona…“
