Jsem pětapadesátiletá žena, která se snaží najít své místo v nové, složené rodině. Každý víkend se můj domov mění v bitevní pole mezi láskou, tolerancí a touhou po klidu, když přijíždí nevlastní dcera s dětmi. Bojuji s pocitem, že ztrácím sama sebe, a přemýšlím, jestli je možné najít rovnováhu mezi rodinnou soudržností a vlastním štěstím.
Dva roky po svatbě s Petrem, rozvedeným mužem, se naše manželství otřásá v základech. Jeho dcera Tereza se má nastěhovat k nám do malého bytu v Praze kvůli studiu na vysoké škole. Najednou se musím vyrovnat s vlastní žárlivostí, pocitem cizosti a otázkou, jestli naše láska přežije.
Před dvěma lety jsem se vdala za rozvedeného muže. Vůbec mi to nevadilo; naopak mě to uklidňovalo, že má dobré úmysly. Všechno bylo v pořádku, dokud mě manžel nepřekvapil nečekanou zprávou. „Tereza se k nám brzy nastěhuje. Dostala se na vysokou školu a nějakou dobu u nás zůstane…“
Tato žena už má s novým manželem dvě děti, takže nevlastní dceru vlastně nepotřebuje. Dívce volá maximálně dvakrát měsíčně.
Tereza, mladá žena z Brna, sdílela dojemný dopis svému otčímovi, Petrovi, který se stal jejím oporou, když její biologický otec nemohl. Její srdečná slova a speciální překvapení dojala Petra a tisíce dalších lidí.
