V okamžiku, kdy se mi zdálo, že se celý můj svět zhroutil, jsem musela najít sílu v sobě a postavit se čelem k nevyhnutelnému. Ztráta mého manžela mě uvrhla do temnoty, ale díky podpoře mé rodiny a přátel jsem se naučila, že i v nejtemnějších chvílích je třeba jednat. Tento příběh je o odvaze, kterou jsem našla, a o naději, která mě vedla dál.
Upřímný příběh o tom, jak víra a modlitba přinesly útěchu a odolnost během bouřlivého období, které zahrnovalo milovaného dědečka, a nakonec vedlo k nečekaným výzvám.
Během mého pobytu v nemocnici jsem sdílela pokoj s ženou kolem šedesátky. Byla elegantní a vyrovnaná, jen vrásky na jejím obličeji naznačovaly její věk. Přátelé a známí ji navštěvovali téměř denně, přinášeli pestrobarevné kytice a různé pochoutky. Přes jejich snahu se její oči nikdy nerozzářily radostí.
Nedávno přišla na návštěvu, přinesla čerstvou zeleninu ze své zahrady a začala vyprávět své příběhy. Pak přišel Tomáš,“ říká 35letý Jan. „Váš syn?“ „Ano, můj syn. Máma okamžitě přestala mluvit.
Nikdy jsem nevěřil na ty hloupé pověry a předsudky. Nicméně, v poslední době můj pohled na tuto záležitost není tak jednoznačný. Upřímně řečeno, cítím se zklamaný.
