Jsem Marie a vždy jsem věřila, že rodina je nade vše. Dnes však stojím na prahu vlastního života a ptám se, kde jsem v tom všem zůstala já. Příběh o tom, jak jsem se ztratila v roli babičky a hledám cestu zpět k sobě.
Třicet let manželství jsme s manželem Petrem chtěli oslavit v kruhu rodiny, ale naše děti, Jana a Ondřej, se rozhodly nepřijít. V ten večer jsem si bolestně uvědomila, jak moc jsme se od sebe vzdálili a jak těžké je najít cestu zpět. Přemýšlím, kde jsme udělali chybu a jestli je ještě možné napravit to, co se mezi námi ztratilo.
Dostali jsme s Martinem svatební dar s nápisem ‚Neotevírat, dokud se poprvé nepohádáte.‘ Po deseti letech manželství je krabice stále zavřená, ale ne proto, že bychom se nikdy nepohádali. Mlčení a strach z konfliktu nás dovedly až na pokraj odloučení.
Ve věku padesáti let jsem se naučil, že některé věci by měly zůstat nevyslovené, i mezi těmi nejbližšími. Zjistil jsem to tvrdou cestou, když jsem sdílel osobní tajemství a důvěrnosti druhých, což vedlo k nečekaným následkům. Tato zkušenost mě naučila, že mlčení může být někdy zlaté.
Někdy může být mlčení v konfliktní situaci silnou odpovědí – nebo přesným opakem. S Jiřím jsem byla téměř 16 let. Naše krásná dcera Karolína roste. Naše rodina
