Jmenuji se Marie a jsem vdova s malou penzí. Moje dcera Ana mi v poslední době vyčítá, že jí nemohu pomoci tak jako její bohatí tchán a tchyně. V tomto příběhu odhaluji svou bolest, naději i otázky, které mě trápí.
Po letech práce v Německu jsem si splnila sen a koupila dům v Česku. Moje dcera a její manžel jsou mou pýchou, ale jeho rodiče neustále narušují náš rodinný klid. Každý den mě sžírá strach, jestli jejich jedovatost nezničí budoucnost mých vnoučat.
Jmenuji se Marie, je mi 64 let a nikdy bych nevěřila, že se můj jediný syn Petr ode mě tolik vzdálí po svatbě s Terezou. Sedm let jsem bojovala za naši rodinu, ale každé setkání mi jen bolestně připomíná, jak moc jsem vyloučená. Teď už nevím, jestli mateřská láska stačí na to, abychom znovu našli cestu k sobě.
Jsem Marie, matka dvou dospělých dětí, která věřila, že láska a oběť pro rodinu stačí. Po letech jsem se ocitla na okraji života svých dětí, odmítaná snachou a ignorovaná vlastní dcerou. Můj příběh je o osamělosti, touze po přijetí a otázce, kde jsem udělala chybu.
Jmenuji se Jana a vždycky jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Když se můj syn Tomáš oženil s Lenkou, chtěla jsem být součástí jejich života, ale brzy jsem zjistila, že mě mezi sebe nechtějí pustit. Teď přemýšlím, kde se to pokazilo a jestli mám ještě šanci získat zpět svou rodinu.
Jsem Marie, babička, která se snažila pomoci své rodině, ale místo vděku jsem narazila na kritiku. Dva týdny jsem se starala o vnuka, zatímco snacha byla v nemocnici, a teď se ptám sama sebe, kde jsem udělala chybu. Můj příběh je o bolesti, nepochopení a hledání smíření v rodině.
Jmenuji se Marie a je mi 68 let. Po smrti manžela jsem zůstala sama v malém bytě na pražském sídlišti a když jsem požádala své děti, zda bych mohla žít s nimi, odmítly mě. Každý den bojuji s pocitem samoty a přemýšlím, co ještě mohu udělat, abych nebyla jen stínem ve vlastním životě.
Jmenuji se Libuše. Celý život jsem sledovala svého syna Tomáše, jak se potácí životem, zatímco jsem se snažila držet jeho rodinu pohromadě, i když mě jeho rozhodnutí ničila. Toto je můj příběh o tom, jak láska a pýcha dokážou být požehnáním i prokletím.
Od dětství jsem žila v malém bytě na pražském sídlišti, kde ticho mé matky a výbuchy mého otce určovaly rytmus našich dnů. Stará smeták po dědovi se stal mým útočištěm i symbolem odporu proti rodinné lhostejnosti. Toto je příběh o tom, jak jsem hledala svůj hlas v hluku i tichu domova.
Přivedla jsem svou maminku do našeho bytu, protože jsem věřila, že jí tím pomůžu a zároveň budeme jako rodina pohromadě. Místo klidu a radosti ale přišly hádky, napětí a pocit, že se mi rozpadá vlastní život. Teď stojím před otázkou, jestli lze vůbec skloubit péči o rodiče s vlastním štěstím.
Celý život jsem žila s pocitem, že jsem jako matka selhala. Moje dcera Klára a já jsme spolu bojovaly, hádaly se a odcizily se. Až jedno nečekané přiznání mi otevřelo oči a změnilo náš vztah i můj pohled na sebe samu.
Od dětství jsem cítila, že moje máma nikdy neschvalovala mé volby. Po rozvodu jsem zůstala sama s dcerou a slyšela jsem, že si musím poradit bez její pomoci. Teď bojuji za sebe i svou dceru a snažím se neopakovat chyby, které udělala máma.
