Vyrůstat v malém českém městě znamenalo prožívat život plný jednoduchých radostí a upřímných vztahů. Od líných odpolední strávených ve stínu starých dubů po vzrušení z fotbalových zápasů na střední škole, každý okamžik byl cennou vzpomínkou. Ale po návratu po 14 letech jsem zjistil, že čas změnil víc než jen krajinu—změnil i lidi, které jsem kdysi znal, včetně dávné lásky, která se nyní stala vzdálenou vzpomínkou.
Vyrůstal jsem v malém městě a vždy jsem se cítil nepatřičně. Pouto městského života bylo neodolatelné a nakonec jsem se přestěhoval. Ale když mi máma zavolala, že přijede rodina, stál jsem před volbou, která změnila vše.
Naše sousedka hostí během léta mnoho návštěvníků, a její dům není příliš velký. Většina hostů přijíždí s dětmi, protože hlavní atrakcí je nedaleké jezero.
Vyrůstali jsme ve stejném malém městě, dokonce ve stejné čtvrti. Navštěvovali jsme stejnou střední školu, i když jsem byla o dva roky mladší. Přáteli jsme se stali až později, prostřednictvím společných známých, když jsme objevili naši společnou minulost. Jan vystudoval inženýrství, zatímco já se věnovala kariéře ve vzdělávání. Budovali jsme spolu život. Miloval opravování věcí.
To se stalo v našem malém městě. Pár pracoval v místní nemocnici. Manželka byla pediatrička a její manžel chirurg. Zdálo se, že mají dobrý život, ale věci se zhoršily.
Před dvaceti lety byla paní Karolína hrdá na svou budoucí snachu: „Je úžasná!“ říkala všem. „Vystudovala vysokou školu, učí angličtinu na škole. Může cestovat kamkoli. Je zvláštní, že se zamilovala do mého syna—je automechanik, samouk, ale jaký…“
Neveah byla vdovou více než deset let. Žila v malém městečku. Žena měla jednopokojový byt, který si s manželem koupili, když byl ještě naživu. Nyní její vnučka Gianna naléhá na rodiče, aby Neveah koupili nový jednopokojový byt a zlepšili tak její životní podmínky.
