Jmenuji se Klára a poslední dva roky jsem pečovala o svého dědečka po jeho těžkém úrazu. Vždycky jsem si myslela, že jsem silná a laskavá, ale péče o blízkého mě přivedla na hranici sil i trpělivosti. Sdílím svůj příběh v naději, že se v něm někdo pozná a nebude se bát mluvit o svých pocitech viny, frustrace i lásky.
Můj život se proměnil v nekonečný kolotoč vaření a mlčení, protože můj manžel Petr odmítá jíst cokoli, co není čerstvě připravené. Každý den cítím, jak mezi vůní cibule a tichou frustrací ztrácím sama sebe. Někdy si kladu otázku, kam se poděla ta láska, kvůli které jsem kdysi s úsměvem vařila.
Jsem Jana a poslední dva roky pečuji o svého dědečka, který po pádu zůstal téměř nepohyblivý. Každý den bojuji s vlastními emocemi, výčitkami a únavou, ale zároveň se snažím neztratit lásku a úctu k člověku, který mě vychoval. Můj příběh je o tom, jak těžké je být oporou, když se sám cítíte na dně.
