Byl to jen další den. Přicházela jsem domů, těšila se na šálek horkého čaje a trochu klidu. Ale když jsem otevřela dveře, našla jsem svůj dům plný života… ne nutně toho, který bych si přála. Můj syn, Jan, a jeho žena, Eva, se ke mně nastěhovali před šesti měsíci poté, co přišli o pronajatý byt. Zpočátku jsem byla ráda, že mohu pomoci. Ale
Píšu to teď, naprosto zoufalá po dalším hádce s mou dcerou. Už to nemohu snést a potřebuji se podělit o svůj příběh. Můj manžel to chápe, ale mnoho našich přátel říká: co jsi čekala, tvoje dcera je teď vdaná, má svou vlastní rodinu. Je to její manžel, kdo jí diktuje, co má dělat – náš nenáviděný zeť! Jako by jí vymyl mozek! Naše dcera
Byl to jen další obyčejný den. Vracíval jsem se z práce, když jsem najednou uslyšel, jak někdo volá mé jméno. Otočil jsem se, zmatený. Kdo mě mohl volat? To, co následovalo, obrátilo můj svět vzhůru nohama.
Někdy nás lidé, kteří jsou nám nejblíže, překvapí způsoby, které bychom nikdy nečekali, a ne vždy v dobrém. Proto často nacházíme útěchu ve sdílení našich tajemství s cizinci, třeba během jízdy vlakem. Zítra si možná ani nebudeme pamatovat jejich tváře.
Oslavili jsme tuto příležitost v úzkém rodinném kruhu: jen táta, máma a já. Táta to tak chtěl a my s mámou jsme souhlasily. Nechtěla jsem věřit tomu, co mělo přijít dál.
Všechno by bylo v pořádku, kdyby se můj táta rozvedl s mámou. Možná bych se s tím časem smířila, ale teď ne.
Moje stará kamarádka Gabriela ke mně přišla úplně zmatená a sdílela svůj příběh. „Víš,“ řekla, „všimla jsem si, že můj manžel, Kryštof, se v poslední době stal trochu uzavřeným a tichým. Také zhubnul. Vidím, že ho něco trápí, ale nechce mi nic říct. Ptala jsem se ho na to, ale nepomohlo to. Myslela jsem, že to může být stres z práce, ale pak…“
Cestou zavolala jeho číslo, aby zjistila, jestli vyzvedl jejich syna ze školky. „Promiň, ještě jsem nevyzvedl Honzíka, mám moc práce.“ – „To snad ne!“
Ačkoliv jejich vztah málokdy zažíval hádky, Madlenka už dlouho cítila neklid a nespokojenost se životem. Karel byl stále častěji na služebních cestách, což ji přimělo zpochybňovat stabilitu jejich manželství.
Cestou zavolala jeho číslo, aby zjistila, jestli vyzvedl jejich syna ze školky. „Promiň, ještě jsem nevyzvedl Honzíka, mám moc práce.“ – „To snad ne!“
Vyrůstali spolu, Petr a jeho sestra Lenka, se svými rodiči, Karlem a Janou. Jejich rodinný život nebyl zdaleka dokonalý, protože Karel často odjížděl na služební cesty. Jednoho dne zjistili, že jejich otec hodlá odkázat celý svůj majetek úplně cizímu člověku.
Teď nemá kde bydlet! Přišel ke mně a řekl: „Ahoj, dcero, kdysi jsem tě podporoval, takže mě musíš pustit do svého domu, alespoň kvůli lásce, kterou jsem měl k tvé matce!“ – vypráví Ella. Nepustila ho dovnitř, a tak se rozhodl jít k soudu, aby si nárokoval svůj podíl na dědictví. Elle je už 45 let.
