V srdci českého předměstí žila paní Nováková, žena, která se zdála mít vše. S jejím dokonalým stylem a výraznou osobností byla stálicí ve své komunitě. Pod tímto uhlazeným zevnějškem se však skrýval složitý spletenec emocí, zejména pokud šlo o její děti. Její syn byl její pýchou a radostí, zatímco dcera byla neustálým zdrojem frustrace. Toto je příběh rodiny rozdělené nevyřčenými napětími a důsledky protekce.
Není to tak, že by se chovala iracionálně. Jednoduše naznačuje, že nám jde jen o její peníze a nic jiného. Proto s námi máma odmítá komunikovat.
Nedávno přišel, přinesl čerstvá jablka ze svého sadu a začal vyprávět své příběhy. Pak vešel malý Tomášek,“ říká 35letá Jana. „Tvůj syn?“ „Ano, můj syn. Děda okamžitě přestal mluvit.“
Ani nevědí, jak si vybudovat vztah. Žijí pod jednou střechou, ale nespěchají s tím, aby svůj svazek oficiálně stvrdili. Jsou od sebe tak vzdálení, že je těžké uvěřit, že sdílejí domov.
– Jak jsi mohla tak rychle zapomenout na svého vnuka? Měl narozeniny, právě mu bylo 16! Chápu, že jsme se odcizili, ale Jakub je tvůj vnuk!
Týdny jsem pečlivě plánovala oslavu svých kulatých narozenin. Nedávno jsem oslavila 60 let a těšila se na oslavu s rodinou a přáteli. Chtěla jsem útulné rodinné setkání. Žiji se svou mladší dcerou, Annou, která je 30letá a stále svobodná. Můj starší syn, Jan, je 40letý a ženatý.
Můj syn se před 10 lety oženil s Emou. Nyní je mu 38 let a jí 32. Mají zdánlivě šťastné manželství a dvě děti. Nevídáme se často, protože bydlí daleko. Mají práci, dům a povinnosti, což chápu. Nedávno jsem je navštívila a všimla si změn. Ema vypadala mnohem lépe, přestala nosit pyžamo doma, začala se líčit a chodit do posilovny.
Můj bratr a já jsme bývali velmi blízcí. Chodili jsme do stejné školy a trávili spolu hodně času. Ale teď už není jen mým bratrem – je cizincem.
Její telefonáty kdysi přinášely radost, ale nyní přinášejí jen žádosti o peníze. Jakmile jí dáme, co chce, zase zmizí, aniž by projevila zájem o mě nebo mého manžela.
Dělá to už od dětství. Když byl dítě, bylo to do jisté míry pochopitelné, ale teď je dospělý a stále se toho nezbavil. Od obviňování chodníku, když zakopl, až po obviňování židle, když si narazil prst, jeho chování se jen zhoršovalo.
Byl jsem ženatý se svou první manželkou 15 let a měli jsme spolu dva syny. Když se naši chlapci narodili, moje žena přesunula veškerou svou pozornost na ně, což mě nechalo pocítit zanedbání. Své syny miluji, ale cítil jsem se zraněný, že mě moje žena už nevidí jako svého partnera. Několik let jsme žili v oddělených pokojích. Nakonec jsem udělal rozhodnutí, které všechno změnilo.
Přes všechno jsem ji vždycky litovala. Bylo na ní něco, co se zdálo být mimo místo. Nikdy neměla ráda práci, ale utrácela peníze bez rozmyslu.
