Jednoho večera jsem se vracel z práce, když jsem si všiml svého souseda sedícího na verandě, s tváří zalitou slzami. Středně starý muž, který zíral prázdně do dálky, neschopen skrýt svůj smutek. Bylo jasné, že se něco stalo. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Když jsme vyrůstali, můj bratr a já jsme šli každý jinou cestou. Já jsem se vždy soustředila na studium s cílem stát se právničkou. Můj bratr, na druhou stranu, měl raději večírky a užíval si přítomného okamžiku. Jednoho dne mě navštívil a navrhl něco, co mě hluboce otřáslo.
Jan si stále nemohl zvyknout na své nové prostředí. Život je nepředvídatelný. Otec čtyř dětí, nikdy si nepředstavoval, že stráví své stáří v domově důchodců. Ale jeho život byl kdysi plný radosti a prosperity. Měl dobře placenou práci, prostorný dům, auto, úžasnou manželku a čtyři krásné děti.
Mnoho starších lidí v České republice trpí osamělostí a utrpením. Proto je naší povinností podporovat naše stárnoucí příbuzné. Koneckonců, kdysi se oni starali o nás.
Paní Nováková byla na cestě vyzvednout svou vnučku, cítíc vzácný pocit radosti. Neustále se usmívala, její podpatky klapaly na chodníku, což jí připomínalo její mladší léta. Důvodem jejího štěstí bylo, že si konečně zajistila vlastní byt. Byt byl v novostavbě, prostorný a světlý, i když měl jen jednu ložnici. Musela šetřit téměř dva roky, protože peníze z prodeje jejího venkovského domu stačily jen na
„Myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom prodali naše domy a koupili jeden velký pro celou rodinu,“ navrhl Marek. „Tati, to nemůžu udělat. Tady jsme s mámou žili roky,“ odpověděla Šárka.
Roky jsem bojovala s neplodností. Když jsem konečně otěhotněla, byli jsme s manželem nadšení. Ale to nebyl poslední zázrak, který jsme zažili. O několik měsíců později jsme zjistili, že čekáme dvojčata. Naše štěstí neznalo mezí! Ale odpovědnost byla ještě větší. Bylo jasné, že budeme muset pracovat dvakrát tak tvrdě.
Umístila jsem svého otce do domova důchodců, kde mohl dostat potřebnou péči, ale moje rodina mě za to začala nenávidět. Obviňují mě z toho, že jsem ho opustila a přispěla k jeho úpadku. Říkají, že tímto krokem jsem jako všichni ostatní, kteří odkládají své příbuzné. Bolí mě, že si to myslí.
Jsem rozpolcená. Jako svobodná matka vychovávající svou dceru jí musím věnovat hodně pozornosti a zajistit jí šťastné dětství. Navíc mám starého nevlastního otce, Nathana, kterému je 84 let a žije v chátrajícím domě na venkově. Průměrný věk obyvatel této vesnice je kolem 70 let. Nepamatuji si svého biologického otce. Někdy si vzpomenu
„Myslím, že nejlepší by bylo prodat naše domy a koupit jeden velký pro celou rodinu.“ – „Michaeli, to nemůžu. Žili jsme tady s tátou celý náš život.“
Jan stál na verandě, neschopen uklidnit své třesoucí se ruce. Právě měl velmi nepříjemný rozhovor se svou dcerou, Lenkou. Trvala na tom, že její otec musí jít do domova důchodců, protože prostě není dostatek místa pro všechny. Dům nebyl příliš velký. Byly tam jen dvě malé ložnice. Jan bydlel v jedné a Lenka se svou rodinou obývala druhou.
Čekala mě životní lekce… Když přemýšlím o své minulosti, ptám se sama sebe, zda jsem byla dobrá matka, zda jsem udělala chyby, za které nyní draze platím… Celý svůj život jsem věnovala svým dětem. Vychovávala jsem je sama. Můj manžel zemřel, když bylo našemu synovi teprve dva měsíce, a v té době jsme už vychovávali naši nejstarší dceru. Tvrdě jsem pracovala. Ale nikdy
