Můj příběh začíná v okamžiku, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama kvůli péči o mého nevlastního otce Karla. Musela jsem čelit jeho tvrdohlavosti, rodinným konfliktům a vlastnímu pocitu viny, když jsem hledala nejlepší způsob, jak mu pomoci. Vše se odehrává v kulisách české reality, kde se střetávají tradice, stáří a touha po důstojnosti.
Mám dvě děti, syna a dceru, oba jsou nyní dospělí a mají své vlastní rodiny. Vidíme se jen zřídka, většinou jen o svátcích. Nedávno jsem se rozhodla, že
Poslední tři měsíce mě bratr dohání k šílenství kvůli naší mámě. Po mrtvici trpí psychickými problémy, zapomíná mnoho věcí a péče o ni je velmi náročná. Chová se v podstatě jako malé dítě a já na to nemám sílu ani čas. Nejlepším řešením se zdá být nalezení domova důchodců.
Udělal jsem těžké rozhodnutí umístit svého otce do domova důchodců, kde by mohl dostat potřebnou péči. Moje rodina se však obrátila proti mně a obviňuje mě z toho, že jsem ho opustil. Věří, že přispívám k jeho úpadku, a kvůli mému rozhodnutí mě vyloučili. Jsem zlomený jejich soudem a rozkolem, který to způsobilo.
Náš vztah byl vždy komplikovaný. Moji rodiče byli už ve čtyřiceti, když jsem se narodil, a myslím, že ten věkový rozdíl si vybral svou daň. Jakmile jsem měl možnost odejít, udělal jsem to. Život s mými vrstevníky byl lákavější a nechtěl jsem být přítěží pro své stárnoucí rodiče. Nemohu říct, že bychom měli špatný vztah, naopak, vždy byla
Komunikace s mým synem je obtížná. V dětství bylo všechno v pořádku. Ale jako teenager začal Jakub chodit s nesprávnou partou. Ztratil důvěru jak ve mně, tak v jeho otce. Podařilo se nám ho dostat z toho prostředí, ale už nikdy nebyl stejný. Nechtěl studovat ani jít na vysokou školu. Celkově se věci jen zhoršily.
Příběh naší čtenářky, Jany z Prahy. „Ocitala jsem se v velmi nepříjemné situaci. Nechci se starat o svého nemocného otce a mám k tomu osobní důvody. Nejsem připravena vysvětlovat každému příbuznému, proč plánuji umístit svého otce do domova důchodců. Teď jsem pod velkým tlakem od všech svých příbuzných (blízkých i vzdálených). Můj otec se mě chtěl zbavit. Teď je mi 35…“
Jan si stále nemohl zvyknout na své nové prostředí. Život je nepředvídatelný. Otec čtyř dětí si nikdy nepředstavoval, že stráví svá zlatá léta v domově důchodců. Ale kdysi byl jeho život plný radosti a prosperity. Měl dobře placenou práci, prostorný dům, auto, úžasnou manželku a čtyři krásné děti.
Každé ráno procházím naší krásnou zahradou a vzpomínám na život s Janem. Můj manžel zemřel před rokem. Byla to pro mě zdrcující rána. Tento dům a zahradu miloval nade vše.
Starší žena se ocitla na milost své snachy v domově důchodců. Zrazená vlastní rodinou čelila osamělému a nejistému osudu. Marie vychovala svého syna sama po předčasné smrti manžela, když bylo chlapci pouhých 6 let.
Jednoho večera jsem se vracel z práce, když jsem si všiml svého souseda sedícího na verandě, s tváří zalitou slzami. Středně starý muž, který zíral prázdně do dálky, neschopen skrýt svůj smutek. Bylo jasné, že se něco stalo. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Když jsme vyrůstali, můj bratr a já jsme šli každý jinou cestou. Já jsem se vždy soustředila na studium s cílem stát se právničkou. Můj bratr, na druhou stranu, měl raději večírky a užíval si přítomného okamžiku. Jednoho dne mě navštívil a navrhl něco, co mě hluboce otřáslo.
