Jmenuji se Tomáš a myslel jsem si, že technologie mi nahradí všechno, co mi v životě chybělo. V honbě za dokonalostí a pohodlím jsem ztratil to nejcennější – lidské teplo a blízkost. Teprve když jsem zůstal sám mezi chladnými stroji, pochopil jsem, co znamená skutečný domov.
Jmenuji se Marie a stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života. Můj syn Tomáš a jeho žena Jana mě přesvědčují, abych prodala svůj dům a pomohla jim postavit jejich vysněný domov. Bojím se však, že bych mohla skončit bez střechy nad hlavou a ztratit vše, co jsem celý život budovala.
Ve stáří jsem se přestěhovala k dceři, abych nebyla sama, ale brzy jsem zjistila, že v jejím domě jsem jen hostem. Každý den jsem bojovala s pocitem, že už nepatřím nikam, a rodinné konflikty mě donutily přehodnotit celý svůj život. Příběh o ztrátě domova, hledání úcty a touze po skutečné blízkosti.
Všechno začalo jedním telefonátem od našeho mladšího syna, který nás prosil, abychom si ho vzali zpátky domů. S manželem jsme se rozhodli pro nový začátek v domě na hypotéku, ale netušili jsme, jak moc to zasáhne naši rodinu. Teď přemýšlím, jestli jsme udělali správné rozhodnutí a co všechno jsme tím riskovali.
Jsem Petr a nikdy jsem si nemyslel, že se můj život rozpadne mezi dvěma ženami, které miluji nejvíc – mou matkou a mou ženou. Po rozvodu rodičů jsem vzal maminku k nám domů, protože byla na dně, ale tím jsem rozpoutal bouři, která naši rodinu změnila k nepoznání. Dnes stojím před rozhodnutím, které mě trhá na kusy a nevím, jestli ještě někdy najdu klid.
Jmenuji se Lucie a celý život jsem věřila, že rodina drží při sobě. Když jsme s manželem Petrem chtěli založit vlastní domov, jeho bohatí rodiče nám odmítli pomoci, i když by pro ně šlo jen o drobnost. Tato zkušenost mě donutila přehodnotit, co znamená být rodinou a co vlastně chceme předat našemu synovi.
Celý život jsem věřila, že dům po rodičích bude vždy mým útočištěm. Po jejich smrti ho ale zdědil můj bratr Petr a všechno se změnilo. Teď mi říká, že pokud chci zůstat, musím platit nájem – jako cizí.
Jmenuji se Klára a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi máma rozbila srdce i budoucnost. Místo domova, který nám slíbila po svatbě, si ho nechala pro sebe – a já zůstala s novomanželem na ulici a s pocitem zrady. Teď stojím před otázkou, jestli má smysl snít, když to znamená rozpad rodiny.
Jmenuji se Marie a už téměř čtyřicet let žiju v jednom pražském bytě. Můj syn Petr mě teď přesvědčuje, abych byt prodala a přestěhovala se do menšího, prý praktičtějšího bytu nebo dokonce do domova pro seniory. Ale jak mám opustit místo, kde jsem vychovala děti, kde jsem milovala i trpěla, kde každý kout šeptá příběhy mého života?
Přijela jsem s dětmi k mamince, toužila po klidu, ale místo toho jsem se ocitla v pasti starých křivd a očekávání. Snažím se chránit své děti před napětím, které mezi mnou a mámou panuje, a přitom neztratit samu sebe. Hledám odpověď na otázku, jestli lze být dobrou dcerou i matkou zároveň.
Jmenuji se Vladimír, je mi 72 let a poslední roky mě tíží samota v našem velkém rodinném domě. Rozhodl jsem se pozvat své děti a vnoučata, abychom znovu zažili společné chvíle, ale místo radosti přišly nečekané konflikty a bolestné otázky. Příběh o tom, jak těžké je překonat propasti mezi generacemi a najít cestu zpět k sobě.
Jsem Marie a můj domov se za posledních šest měsíců proměnil v pole napětí. Můj syn Petr a jeho žena Anna se ke mně nastěhovali s tím, že to bude jen dočasné, ale místo rodinné pohody přišlo odcizení a hádky. Teď stojím před otázkou, zda mám právo být ve vlastním domě, nebo jestli už jsem jen hostem ve svém životě.
