Jsem Marie a vždy jsem byla tichá, oddaná rodině. Když mě neteř Klára zradila kvůli mému bytu, ztratila jsem iluze o rodinné soudržnosti. Tento příběh je o bolesti, zklamání a odvaze postavit se vlastní krvi.
Jmenuji se Markéta a můj život se obrátil naruby, když se po smrti rodičů objevil neznámý nevlastní bratr. Najednou jsem přišla o domov, jistotu i víru ve spravedlnost, zatímco mě rodinná tajemství a chladná byrokracie dohnaly na pokraj zoufalství. Zůstala jsem sama, zrazená a zmatená, s otázkou, kdo vlastně jsem, když už nemám nic.
Jmenuji se Tereza a vyrůstala jsem bez otce. Skutečná bolest ale přišla až ve chvíli, kdy se po patnácti letech objevil – ne s láskou, ale s požadavkem na dědictví po mojí babičce. Můj příběh je o zradě, rodině a otázce, co má v životě větší hodnotu: peníze, nebo láska.
Jmenuji se Jaroslav a už několik měsíců cítím, že moje vlastní rodina čeká, až odejdu, aby získala můj byt. Každý den se potýkám s jejich nenápadnými narážkami, hádkami a pocitem osamělosti. Přemýšlím, jestli je možné najít klid, když ti nejbližší myslí jen na dědictví.
Jmenuji se Zuzana a vyprávím příběh o tom, jak se moje rodina rozpadla kvůli nevyřčeným slovům a boji o dědictví po babičce. Moje máma nikdy neměla čas na mě ani na svou matku, ale na soudní spor se mnou našla sílu i energii. Je to příběh o zklamání, bolesti a otázce, zda dnes rodina ještě něco znamená.
Od chvíle, kdy jsem zjistila, že mi babička odkázala svůj byt, se můj život obrátil vzhůru nohama. Místo radosti přišla závist, hádky a výčitky od těch, které jsem považovala za nejbližší. Každý den se ptám sama sebe, jestli mám právo být šťastná, když kvůli mně rodina trpí.
Jsem Marie, důchodkyně z malého města. Po smrti manžela jsem zůstala sama se třemi dětmi, které teď dospěly a žijí své životy. Poslední dobou mě každý den volají, ale mám pocit, že to není kvůli mně, ale kvůli tomu, co po mně jednou zůstane.
Na smrtelné posteli mi maminka svěřila péči o moji postiženou sestru Hanku výměnou za rodinný dům. Zpočátku jsem to bral jako projev lásky, ale brzy se z toho stala noční můra plná hádek, závisti a samoty. Dnes, když sedím v prázdném domě, přemýšlím, jestli to všechno stálo za to.
Jsem Jana a nikdy jsem si nemyslela, že mě vlastní rodina mého muže dokáže tak zranit. Když tchán s tchyní převedli svůj dům na mladší dceru, cítila jsem, jak se nám všem pod nohama rozpadá půda. Od té doby jsem s nimi přerušila kontakt a stále hledám odpověď na otázku, proč je spravedlnost v rodině tak těžká.
Jmenuji se Věra a celý život jsem žila v jednom malém bytě na pražském Žižkově. Po smrti maminky mi zůstal byt, který se stal nejen mým domovem, ale i symbolem rodinných vzpomínek a bolestí. Teď, když jsem nemocná, cítím, že moje vlastní rodina čeká jen na to, až odejdu, aby si byt rozebrali – a já nevím, jak s tím žít.
Jmenuji se Jana a vyprávím vám svůj příběh o tom, jak jsem bojovala za zachování našeho rodinného bytu v Brně, když se moje sestra Lucie rozhodla, že peníze jsou důležitější než rodinné pouto. Vše začalo po smrti našeho otce, kdy se mezi námi rozhořel spor o dědictví. Skrze hádky, slzy a zoufalství jsem se snažila ochránit naši maminku i sebe před Luciinou chamtivostí.
Dědictví po strýci mi obrátilo život naruby. S bratrem jsme se museli postavit nejen zarostlé zahradě, ale i starým rodinným křivdám. Nakonec jsme pochopili, že opravdová hodnota dědictví není v půdě, ale v tom, co spolu dokážeme překonat.
