Po patnácti letech manželství jsem byl rozhodnutý odejít od své ženy Jany. Cítil jsem se vyhořelý a bez lásky, ale nabídka práce v Norsku mi dala čas na rozmyšlenou. To, co jsem tam prožil, mi obrátilo život naruby a donutilo mě přehodnotit úplně všechno.
Jednoho dusného červnového večera jsem navrhla, abychom si s tchyní rozdělily police v lednici. Místo klidu to ale přineslo jen další hádky a napětí v naší domácnosti, kde žijeme už čtyři roky pohromadě. V příběhu popisuji, jak těžké je žít pod jednou střechou s dominantní tchyní, když odchod není možný a každodenní drobnosti se mění v bojiště.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že jedno odpoledne na dětském hřišti převrátí můj život naruby. Vždycky jsem byla klidná a rozvážná máma, ale když jsem viděla, jak někdo ubližuje mé malé Aničce, ztratila jsem kontrolu. Teď mě tíží výčitky a ptám se sama sebe, jestli jsem opravdu ochránila svou dceru, nebo jí spíš ukázala, jak snadno se dá podlehnout hněvu.
Jednoho rána jsem na pardubickém nádraží čekal na vlak, který měl být únikem z mého nudného života. Místo klidné cesty jsem se však stal svědkem události, která mě donutila přehodnotit vše, čemu jsem věřil. Tato cesta mi obrátila život naruby a postavila mě před rozhodnutí, která jsem si nikdy neuměl představit.
Jmenuji se Jana a po deseti letech od rozvodu se znovu ocitám před zásadním rozhodnutím. Můj partner Petr mě požádal o ruku, ale podmínkou je společné bydlení s jeho matkou. Nejsem si jistá, jestli dokážu obětovat svou svobodu a klid pro novou rodinu, když mám za sebou tolik bolesti.
Jmenuji se Jitka a celý život jsem bojovala za právo být sama sebou, i když mě to stálo rodinu, přátele i pověst. V šedesáti letech jsem stále ta, která říká věci nahlas, i když to bolí. Můj příběh je o odvaze žít podle vlastních pravidel v zemi, kde se od žen očekává ticho a poslušnost.
Jsem Marie a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před otázkou, jestli dokážu přijmout dítě, které není z naší rodiny. Když si můj syn Petr přivedl domů svou snoubenku Janu i s její malou dcerkou, rozvířilo to v naší rodině staré rány a předsudky. Příběh o tom, jak těžké je otevřít srdce někomu, kdo do něj nepatří podle tradic, ale možná právě proto tam má být.
V ten den, kdy jsem opustila Petra, jsem konečně našla odvahu postavit se za sebe i naši dceru. Jeho matka mi nikdy nedala pocítit, že jsem v jejich domě vítaná, a Petr nikdy nepochopil, proč jsem odešla. Teď stojím před otázkou: Jak dlouho má člověk snášet ponižování, než si dovolí začít znovu?
Sedím u kuchyňského stolu a v hlavě mi zní slova, která jsem právě řekla své snaše. Můj syn je bez práce, jejich rodina se potýká s nedostatkem peněz a já se cítím bezmocná, protože bydlí daleko. Přesto jsem odmítla hlídat vnouče, protože mám strach, že když snacha začne vydělávat víc než můj syn, všechno se změní.
Dům, který nám rodiče darovali ke svatbě, měl být splněným snem. Místo toho se stal symbolem rozpadu našeho vztahu a začátkem mého boje s depresí. Dnes už vím, že někdy i ty největší dary mohou nést největší břemeno.
Jmenuji se Klára a celý život jsem hledala lásku, která by mě naplnila. Každý muž, kterého jsem potkala, mi ukázal jinou tvář štěstí i bolesti. Dnes už vím, že za každou volbou stojí důsledky, které nás formují víc, než si dokážeme představit.
Jmenuji se Linda a celý život jsem snila o harmonické rodině. Můj manžel Vít a naše tři děti byli mým světem, dokud jsem neobjevila tajemství, které všechno změnilo. Teď stojím před rozhodnutím, které může naši rodinu navždy rozdělit.
