Stíny na lavičce: Příběh jednoho odpoledne v parku

„Dědo, nemáte doma televizi? Proč tady pořád sedíte?“ ozvalo se za mnou posměšně, sotva jsem dosedl na svou oblíbenou lavičku v parku na Letné. Otočil jsem se a spatřil skupinku mladých kluků, kteří mě pozorovali s pobavením. Snažil jsem se jejich poznámku ignorovat, ale v hrudi mě píchlo. Vždyť jsem si přišel jen na chvíli odpočinout, nasát čerstvý vzduch a pozorovat lidi – jako každý den od té doby, co mi zemřela žena.

V hlavě mi vířily vzpomínky na dobu, kdy jsme s Annou chodili do tohoto parku spolu. Tehdy jsme byli mladí, plní života a svět nám připadal přívětivější. Dnes je všechno jiné. Děti mají své rodiny, bydlí daleko a já zůstal sám v našem starém bytě na Letné. Každý den se snažím najít důvod vstát z postele – někdy je to právě ta lavička v parku, kde mám pocit, že ještě někam patřím.

„Hele, dědo, nechcete si zahrát fotbal?“ pokračoval jeden z kluků, tentokrát už s jasným úšklebkem. Ostatní se rozesmáli. Sklopil jsem hlavu a předstíral, že si čtu noviny. Ale ruce se mi třásly a písmena mi splývala před očima. Proč jsou dnes lidé tak bezcitní? Kde se vytratila úcta ke stáří?

Vzpomněl jsem si na svého otce. Ten byl ve vesnici vážený člověk, lidé ho zdravili a ptali se na radu. Dnes mám pocit, že jsem pro ostatní jen překážka – někdo, kdo zabírá místo v tramvaji nebo pomalu přechází přes přechod. Nedávno mě dokonce jedna mladá žena okřikla, že brzdím frontu v obchodě, protože mi trvalo déle najít drobné.

Seděl jsem na lavičce a cítil, jak se mi do očí derou slzy. Ne kvůli těm klukům – jejich slova bych ještě unesl. Ale kvůli tomu tichému souhlasu kolemjdoucích, kteří jen prošli kolem a tvářili se, že nic neslyší. Nikdo se mě nezastal. Nikdo neřekl: „Nechte ho být!“ Všichni byli ponoření do svých telefonů nebo spěchali za svými povinnostmi.

Najednou si ke mně přisedla paní v mém věku. „Nebojte se, Jaroslave,“ řekla tiše a položila mi ruku na rameno. „Tohle už není svět pro nás.“ Poznal jsem ji – paní Novotná z vedlejšího domu. Často jsme se potkávali u popelnic nebo v obchodě. „Víte,“ pokračovala, „já už ven skoro nechodím. Bojím se těch pohledů a poznámek.“

„Ale proč bychom měli žít ve strachu?“ zeptal jsem se jí zoufale. „Vždyť jsme celý život pracovali, platili daně, vychovali děti… A teď jsme pro někoho jen obtíž?“

Paní Novotná pokrčila rameny. „Moje dcera mi říká, že si to moc beru. Ale ona neví, jaké to je být sám. Když přijde víkend a já slyším smích z dětského hřiště pod okny…“ Hlas se jí zlomil.

Chvíli jsme mlčeli a dívali se na lidi kolem. Mladá maminka s kočárkem spěchala kolem nás a ani se neusmála. Starší pán s hůlkou pomalu přešel cestu a řidič auta na něj netrpělivě zatroubil.

Vzpomněl jsem si na své děti. Syn Petr žije v Brně, dcera Lenka v Plzni. Volají mi jednou za měsíc – když mají čas. Vnoučata mě znají spíš z fotek než z návštěv. Nedávno jsem jim poslal pohled k narozeninám – ani neodpověděly.

„Myslíte, že to bude někdy lepší?“ zeptal jsem se paní Novotné.

„Nevím,“ povzdechla si. „Ale nesmíme to vzdát. Musíme být vidět. Jinak nás společnost úplně přehlédne.“

Zvedl jsem se z lavičky a poděkoval jí za společnost. Cestou domů jsem přemýšlel o tom, jak málo stačí k tomu, aby člověk ztratil pocit vlastní hodnoty. Stačí pár posměšných slov nebo lhostejný pohled.

Doma jsem seděl u stolu a díval se na staré fotografie s Annou. Byli jsme šťastní – i když jsme neměli moc peněz, měli jsme jeden druhého a kolem sebe lidi, kteří nás brali vážně.

Dnes mám pocit, že stáří je v naší společnosti trestem. Že místo úcty sklízíme jen nezájem nebo dokonce pohrdání.

Možná bych měl být silnější a nevšímat si toho. Ale copak je to tak jednoduché? Copak může člověk žít bez uznání a bez pocitu sounáležitosti?

Možná by nám všem prospělo zastavit se na chvíli a zamyslet se nad tím, jak jednáme s těmi nejzranitelnějšími mezi námi.

Co myslíte? Má stáří v dnešní společnosti ještě nějakou hodnotu? Nebo jsme už opravdu jen stíny na lavičce?