Neviditelný boj: Luciin odvážný odpor proti diktátu krásy

„Lucie, podívej se na sebe! Jak takhle můžeš jít mezi lidi?“ hlas mé matky se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem před zrcadlem, vlasy rozcuchané, bez make-upu, v obyčejném tričku. V očích jsem měla slzy, ale tentokrát jsem je nechtěla skrývat. „Mami, já už nechci žít podle toho, co si myslí ostatní. Už toho mám dost.“

Moje matka si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Tohle není o ostatních, Lucie. To je o tobě. Chceš přece vypadat hezky, ne?“

„A co když ne?“ vyhrkla jsem. „Co když už nechci být hezká podle jejich pravidel?“

Bylo mi osmadvacet a celý život jsem žila ve stínu očekávání – od dětství, kdy mi babička hladila vlasy a říkala: „Holčičko, musíš být krásná, jinak tě nikdo nebude mít rád.“ Ve škole mě spolužačky posílaly domů, když jsem si zapomněla řasenku. Na vysoké jsem se styděla ukázat bez make-upu i na koleji. A teď, když jsem pracovala jako účetní v jedné pražské firmě, jsem každý den sledovala kolegyně v dokonalých šatech a s perfektním líčením.

Ale uvnitř mě to dusilo. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že musím být někým jiným. Že musím skrývat kruhy pod očima, zakrývat pihy, narovnávat vlasy a stahovat břicho do kalhotek s vysokým pasem. A pak přišel ten den – den, kdy jsem se rozhodla říct dost.

Seděla jsem večer u počítače a napsala dlouhý příspěvek na Facebook. „Jsem Lucie a odmítám dál žít podle cizích představ o kráse. Už mě nebaví trápit se dietami, bolestivými procedurami a nekonečným porovnáváním. Chci být sama sebou – s pihami, s kily navíc, s úsměvem i slzami.“

Odeslala jsem to a čekala. První reakce přišly rychle – kamarádka Jana mi napsala: „Jsi statečná! Taky už toho mám plné zuby.“ Ale pak přišla vlna kritiky. „To je jen výmluva pro lenost,“ psala mi bývalá spolužačka Petra. „Kdyby ses víc snažila, mohla bys vypadat líp.“

Nejhorší ale byla reakce mé rodiny. Otec mlčel, jen se na mě díval s nepochopením. Mladší sestra Simona mi poslala zprávu: „Lucie, proč to děláš? Vždyť se ti budou smát.“

Začala jsem být terčem posměchu i v práci. Kolegyně si šeptaly za mými zády: „Viděla jsi ten její status? To je trapas.“ Šéf mi naznačil, že bych měla „reprezentovat firmu“ a že by bylo vhodné „dát se trochu do pořádku“.

Každý den byl boj. Ale zároveň jsem začala dostávat zprávy od žen, které mi děkovaly. „Díky tobě jsem si poprvé za deset let dovolila jít ven bez make-upu,“ psala mi neznámá Martina z Brna. „Tvůj příběh mi dal odvahu říct manželovi, že už nechci držet diety,“ svěřila se mi Alena z Ostravy.

Jednoho večera jsme seděli s rodinou u večeře. Matka mlčky krájela brambory a otec listoval novinami. Najednou matka položila nůž a podívala se na mě: „Lucie, proč ti na tom tak záleží? Proč to musíš dávat všem vědět?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Protože nejsem jediná, kdo tím trpí. Protože chci, aby moje neteř Anička nemusela vyrůstat s pocitem, že je méněcenná jen proto, že nemá dokonalé vlasy nebo postavu.“

Matka se zamračila: „Ale vždyť to tak bylo vždycky! My jsme taky musely být upravené.“

„A bylo vám v tom dobře?“ zeptala jsem se tiše.

Chvíli bylo ticho. Pak matka sklopila oči.

Další týdny byly jako na houpačce. Ztratila jsem některé přátele – ti, kteří mě měli rádi jen proto, jak vypadám, odešli sami. Ale získala jsem nové – ženy i muže, kteří mě podporovali a sdíleli své vlastní příběhy.

Jednou mi přišla zpráva od starší paní: „Lucie, děkuji vám. Celý život jsem si připadala ošklivá. Dneska jsem si poprvé dovolila usmát se na sebe do zrcadla.“

Začala jsem pořádat malé besedy v knihovně na Jižním Městě. Přicházely ženy všech věkových kategorií – některé s dcerami, jiné samy. Sdílely jsme své strachy i radosti. Jedna paní přiznala: „Můj muž mi celý život říkal, že mám velký nos. A já mu to uvěřila.“ Jiná dodala: „Moje dcera má ekzém a bojí se chodit do školy bez make-upu.“

Jednou přišla i moje sestra Simona. Seděla vzadu a mlčela. Po skončení za mnou přišla a objala mě: „Promiň, že jsem tě nepodpořila hned. Měla jsi pravdu.“

Dnes už vím, že cesta k sebevědomí není jednoduchá. Každý den bojuji sama se sebou i s okolím. Ale stojí to za to.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč jsme tak krutí sami k sobě? Proč dovolujeme společnosti určovat naši hodnotu podle vzhledu? Možná je čas to změnit – co myslíte vy?